Kalendář pro vinaře - září

Kalendář pro vinaře

Zveřejněno dne 1.2.2017

Jak si počínat v září, abychom měli co nejlepší úrodu vinné révy, na to se ptáme odbornice na vinohradnictví a vinařství z České zahradnické akademie Mělník Ludmily Svobodové.


Dozrávání hroznů

Jak réva vinná pokročila ve svém vegetačním cyklu? Už se máme začít těšit na zralé hrozny?

Na většinu zralých hroznů si ještě chvíli počkáme. V září, u některých odrůd již na konci srpna, réva vstupuje do posledního období aktivního vegetačního cyklu, kdy začíná vyzrávat to, co vyzrávat může a co vyzrávat má. Proto tomuto období říkáme období zrání. Kromě hroznů ještě také vyzrávají letorosty, o nichž budeme mluvit v dalších měsících.

První fenofází, která toto období zahajuje, je zaměkání bobulí. Je to často doba, kdy vinař už se nejen těší na sklizeň, ale kdy už začíná mít konkrétní představu, jaká ta sklizeň bude. Bobule v předchozí fenofázi uzavírání hroznů dosáhly své konečné velikosti a dále nerostou. Hrozny jsou plné, husté, podle toho, co je jim dáno v genech. Pochopitelně, pokud nesprchly. (Vysvětlení tohoto pojmu viz Kalendář pro vinaře v měsících duben, červen, červenec.) Jak název fenofáze naznačuje, během zaměkání se mění konzistence dužniny v bobulích. Buňky se naplňují vodou, bobule se na omak stávají pružné, dají se zmáčknout mezi prsty.

Chlorofyl až do této fenofáze sloužil - jako všude jinde v  zelených částech keře - k fotosyntéze, ovšem v bobulích se teď začíná rozkládat. Postupně se v nich objevují další barviva, která byla do té doby chlorofylem zakryta. Barviva jsou u většiny odrůd umístěna ve slupkách nebo v pletivech těsně pod slupkou. Nechci článek příliš zatěžovat chemickými termíny, nicméně bych ráda uvedla názvy některých barviv, vyskytujících se u bílých odrůd: karoteny, xantofyly, kvercetiny. Pro modré odrůdy jsou typická barviva ze skupiny antokyanů. To jsou barviva, která se nacházejí v řadě ovocných druhů, jako jsou borůvky, ostružiny nebo třeba v bezinkách. U některých modrých odrůd se antokyanová barviva ukládají nejen ve slupce a těsně pod ní, ale také v moštu. Takovým odrůdám se říká barvířky a jejich vína mají velmi tmavou, intenzivně červenou barvu.

Postupně zaměkající bobule na hroznu:

Postupně zaměkající bobule na hroznu

O antokyanových barvivech už řada spotřebitelů ví, že jsou zdraví prospěšná a že patří k takzvaným antioxidantům. Jak říkával například Miroslav Horníček, červené víno je možné považovat za „mléko starců“. Možná by konzumenty i pěstitele vína zajímalo také to, proč jsou bobule modré, ale vína z nich jsou pak červená?

Protože antokyanová barviva mění svoji barvu mezi červenou a modrou podle pH: při nízkém pH jsou červená a při vysokém modrá. Jistě to znáte ze sbírání borůvek. Vaše prsty i rty jsou červené, a když se pak umyjete mýdlem (tuhé mýdlo bývá zásadité), máte ruce černé. A protože ve vínech jsou vždy kyseliny, jsou bobule modré podle prostředí ve slupce, a při kvašení se barvivo dostane do kontaktu s kyselinami z dužniny; proto jsou vína červená.


Sladkost hroznů

A jak je to se sladkostí hroznů? Kdy začínají sládnout?

Sládnutí hroznů, řečeno slovy laiků, neboli odborně řečeno ukládání sacharidů – je dalším projevem zrání, které začíná také už ve fenofázi zaměkání. V buňkách bobulí, tedy lépe řečeno v moštu, se postupně začínají ukládat sacharidy – především glukóza a fruktóza. Říkáme, že se zvyšuje cukernatost. Cukernatost je specifická vinařská veličina, kterou se posuzuje obsah sacharidů uložených v moštu. Její jednotkou je 1 °NM.

Jak to správně přečteme?

Stupeň normalizovaného moštoměru. Představuje 1 kg sacharidů ve 100 litrech moštu. Podle naměřené cukernatosti hroznů se pak vína zařazují do kategorií a z těch se pak odvíjí cena vín.

Sacharidy se v bobulích ukládají postupně, v některých rychleji, v jiných pomaleji, podle toho, zda jsou na povrchu nebo uvnitř hroznu. A také podle toho, jak jsou jednotlivé hrozny osluněné. A samozřejmě, že jsou velké rozdíly u jednotlivých odrůd – nejen v míře dosažené cukernatosti, ale i v rychlosti dozrávání. Nárůst cukernatosti závisí na řadě faktorů. Především na zatížení keřů, tedy na tom, kolik je na něm hroznů – což jsme mohli korigovat především při řezu. Dále na odrůdě – víme, že jsou odrůdy, které sice mají vyšší produkce hroznů, ale vysoké cukernatosti nikdy nedosáhnou. Odrůdy pozdní většinou mívají vyšší obsah sacharidů v hroznech, ale na jejich tvorbu a ukládání potřebují delší čas. A obecně lze navíc říci, že hladina dosažených cukernatostí u jednotlivých odrůd v daném roce velmi závisí na průběhu počasí v době vegetace. Proto jsou také vína stejných odrůd z různých ročníků odlišná.

Dá se  zjednodušeně říci: Horké léto plus teplý podzim rovná se  více cukru?

Ano, ovšem zvyšování cukernatosti není jediným projevem zrání. Asi všichni máme zkušenost, že při kousnutí do nezralého jablíčka se nám stáhne pusa kyselostí. A zralé plody už tak zdaleka kyselé nejsou! Proč? Protože se část kyselin rozkládá ještě v plodech na rostlině, tedy v hroznech, pokud ještě visí na keřích. Kyseliny se zkrátka při zrání odbourávají. V hroznech révy se vyskytuje celá řada kyselin, většina z nich jen ve stopovém množství, ale dvě z nich hroznovým moštům vévodí: jsou to kyselina vinná a kyselina jablečná. A právě kyselina jablečná se při dozrávání odbourává. U některých pozdních odrůd vinaři někdy čekají se sklizní (pokud to tedy dovolí počasí) nikoli jen pro nárůst cukernatosti, ale i pro odbourávání kyselin.

V procesu zrání také dochází k tvorbě fenolických a aromatických látek, které budou dotvářet specifickou kvalitu vína, o kterou jde vinařům především. A jak je možné uhádnout, množství těchto látek závisí hlavně na odrůdě. Samozřejmě záleží také na celoroční péči o keře.


Redukce hroznů

Můžeme révě v době zrání nějak napomoci, aby výsledná kvalita hroznů odpovídala našim představám?

Kromě prací, kterými jsme k tomuto cíli přispěli v předchozích měsících, se zmíním ještě o jednom zásahu, ke kterému se někteří pěstitelé mohou stavět i odmítavě. Označuje se jako: „redukce hroznů“ a jde při tom o to, že se keřům část budoucí sklizně odebere a veškeré vznikající asimiláty pak proudí do zbývajících hroznů. Jsou různé názory na termín, kdy k tomuto kroku přistoupit. Redukovat hrozny lze po odkvětu. Důsledkem toho budou husté hrozny s velkými bobulemi, ale kvalita se tím příliš nezvýší. Proto se doporučuje toto patření provádět v době, kdy bobule rostou nebo dokončují svůj růst, tedy od fenofáze zavěšování hroznů do zaměkání. Nejčastěji se redukuje před začátkem zaměkání.

Myslím, že mnoho začínajících malopěstitelů se teď zděsilo, a tak i za ně pokládám otázku: Chcete říci, že se hrozny vystříhají a vyhodí?

Ano. Účelem toho zásahu je zlepšení kvality hroznů, především vyšší cukernatost, také tvorba přiměřeného množství kyselin a aromatických látek. Redukce hroznů zároveň podporuje kvalitu dozrávání hroznů a potlačuje nejen negativní vliv vysokých výnosů na kvalitu vína, ale i na kondici révového keře v dalších letech. Rozhodnutí, zda přistoupit k tomuto kroku, představuje však pro řadu vinařů dilema: „Celý rok se o vinici pečlivě starám a teď mám část úrody zahodit?“ Znám vinaře, kteří toto opatření jednoznačně zavrhují. A znám i ty, pro které se redukce hroznů už stala jednou z běžně prováděných prací za zelena. Zvláště tam, kde si konkurují nejen pěstitelé, ale i výrobci vín z řad malovinařů. Pokud máte kolem sebe řadu konkurentů a chcete-li prodat vše, co ve sklepě máte, musíte nabízet kvalitu. A to už se naučili i malí výrobci vín.

Když se od filozofování vrátím k onomu zásahu, je potřebné dodat, že dobrý výsledek přinese nejen zvolení správného termínu, ale i míra, do jaké se redukce provede. To je velmi ošemetné rozhodnutí a vyžaduje předchozí zkušenost. Na toto téma byla zpracována řada výzkumných prací a nelze říci, že existuje jednoznačné stanovisko.

Způsoby, jak hrozny odstranit, jsou v podstatě dva. Jedním z nich je půlení hroznů, kdy se nůžkami přestřihne hrozen v polovině, či lépe řečeno, odstraní se spodní část hroznu, kde bobule často vyzrávají hůře než na horní polovině. Tento zásah je náročný časově, protože na přepůlení hroznu potřebujete víc času než na jeho úplné odstranění. Úplné odstranění některých hroznů, to je ten druhý způsob redukování. Při něm se odstraňují celé hrozny, které vyrůstají jako třetí v pořadí na letorostu (počítáno od zdola). Někdy i hrozny druhé od shora; pak se na letorostu ponechá jen jeden, ten spodní.

Znamená to, že tentokrát odstřihujeme odshora?

Ano. Tak výrazná redukce se hodí pro keře, na kterých očekáváme velmi vysoké cukernatosti pro vína s vysokými přívlastky, jako jsou např. vína ledová, slámová nebo výběry z bobulí.


Choroby vinné révy v září

Vína ledová, slámová či výběry z bobulí jsou velmi chutná, ovšem cena odpovídá kvalitě... Raději se vraťme do práce, tedy na vinici. Je potřebné v září ještě aplikovat nějaké prostředky na ochranu?

K tomuto tématu už jen stručně. Když si zopakujeme informace o jednotlivých druzích houbových onemocnění, musíme dojít k závěru, že škodit v této době mohou jen ta onemocnění, která už nejsou závislá na teplotě, ale jen na vlhkosti. A to je především plíseň šedá, a které jsme mluvili minule. V září je poslední možnost aplikace některého přípravku na ochranu před touto chorobou. Často se doporučují přípravky např.: Melody combi 65,3 GW, Teldor 500 SC nebo jiný, nejlépe systémový přípravek. Jednu věc je však nutné zdůraznit: je bezpodmínečně nutné porovnat ochrannou lhůtu uvedenou na obalu postřiku, ve které se ještě nesmí hrozny sklízet, s počtem dní, které ještě naše hrozny stráví na keři. Jinak bychom se dostali do situace, že potřebujeme začít sklízet, třeba kvůli nástupu řady deštivých dní, a přitom ochranná lhůta ještě neuplynula. Rezidua postřiků na bobulích nejenže nesvědčí našemu zdraví, ale už vůbec neprospívají kvasinkám, které mají mošty nebo rmuty zpracovávat.


Sazenice vinné révy

Minule jste nám podrobně vysvětlila, jak založit vinici, jak provést výsadbu a jak se o mladé keře starat. Kde získáme sazenice?

Většina zájemců o výsadbu vinic si sadbu koupí; ti, co chtějí vysazovat větší výměru vinic, si ji raději předem objednají u školkaře. Školkaři, jakožto výrobci sazenic, si musí nejprve zajistit zdravý školkařský materiál, tzn. podnože a rouby příslušných odrůd. Garanty za množství a hlavně kvalitu školkařského materiálu jsou tzv. udržovatelé, většinou šlechtitelé, kteří mají dostatečně velké výsadby jednotlivých odrůd a provádějí na nich negativní selekci. To znamená, že vyřazují keře, u kterých se vyskytnou virová či jiná onemocnění, přenositelná tímto materiálem. Touto činností garantují, že rostlinný materiál, který od nich odchází, je zdravý.

Podnožová réva:

Podnožová réva

Kontroluje to ještě někdo?

Ano, Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský, zkráceně ÚKZÚZ. Takže školkařům můžeme důvěřovat. Školkaři pak produkují vlastní révové sazenice. Jde o poněkud komplikovaný proces. Nejprve odstraní všechna očka z podnoží a rouby rozstřihají na jednooké části. Pak spojí podnože a rouby – jde tedy o roubování, i když vinaři pro tento krok používají historický výraz: „štěpování“. Je možné to dělat anglickou, čili jazýčkovou kopulací – to je vhodné jen pro malé partie, protože je to časově náročná práce a ještě k tomu se to musí umět. Ve školkách se proto místo nožů používají štěpovací strojky, které nařezávají určitým způsobem, kdy vzniká řez ve tvaru řeckého písmene omega. Ve srovnání s ručními štěpaři jsou štěpovací strojky mnohem výkonnější, a dokonce umí zasouvat rouby do podnoží.

Spojení podnože a roubu štěpovacím strojkem:

Spojení podnože a roubu štěpovacím strojkem

Ať už se provádí štěpování ručně nebo strojově, místo spojení se ihned naparafínuje, aby spoje nevysychaly. „Štěpovance“ (podnože spojené s rouby) se ukládají do beden, ve kterých ve vhodnou dobu následuje proces stratifikace. Tím se rozumí, že štěpovanci jsou po určitou dobu vystaveni vyšším teplotám (okolo 30 °C), aby se začal vytvářet kalus – pletivo, jehož prostřednictvím obě části spolu srostou za zvýšených vlhkostních podmínek. Tvorba kalusu se musí kontrolovat. Později začínají rašit očka na roubech – to je signál pro snížení teploty prostředí. Jakmile se vytvoří kalus po celém obvodu štěpovaného místa, stratifikace je ukončena.

Naparafínované vrcholky roubovanců ve stratifikačních bednách:

Naparafínované vrcholky roubovanců ve stratifikačních bednách

Při stratifikaci tedy obě části srostou. Narostou při ní už i kořeny?

Mohou narůst, ale nemusí. Pokud ano, bývá to jen pár kořínků, které by rostlinu určitě nevyživily. Proto štěpovance čeká ještě jedno vegetační období, které tentokrát stráví v půdě, v révové školce, kde jim pořádné kořeny teprve narostou. Tomuto procesu se říká školkování. Před zaškolkováním do půdy se sazenice vyberou ze stratifikačních beden, pár dní se otužují venku, aby si zvykly na sluníčko. Pak se vysadí na husto v řádcích tak, aby byly uchycené v půdě pouze na bazální části – proto se sázejí do hrůbků potažených černou folií. Ta udržuje vodu v půdě a brání růstu plevelů. Během roku z oček vyraší a narostou výhony, které v druhé polovině vegetace vyzrají. Samozřejmě se musí provádět patřičná ochrana proti chorobám a škůdcům. Na podzim po opadu listů se sazenice vyorají, vytřídí a nasvazkují podle odrůd. Školkaři před prodejem ještě musí přizvat kontrolní orgán, který dá souhlas k prodeji. Tím orgánem je již zmíněný Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský (ÚKZÚZ), který potvrzuje, že školkař udělal vše pro to, aby sazenice byly zdravé.

Sazenice v révové školce:

Sazenice v révové školce

Zřejmě bude jednodušší a jistější, když si sazenice koupíme?

Určitě ano, protože kde seženete podnože odolné vůči révokazu? Pravda je, že existují další způsoby množení. Připomeňme si, jak to dělali naši předkové: množili révu hřížením tak, jak se dnes mohou množit jahody, nebo jednoduše zastrčili kousek réví do půdy a réva ukázala svou života schopnost a rostla. Jenomže to bylo v dobách před tím, nežli se do Evropy nastěhovala mšička révokaz, která škodí na kořenech evropské révy. Vrátíme se k ní příště.

Jeden způsob, jak révu vlastnoručně efektivně množit, však existuje. Jedná se o přeštěpování na stanovišti. To lze docela dobře dělat i doma na zahradě, stejně jako někteří zahrádkáři přeroubovávají ovocné stromy. Důvody pro přeštěpování na stanovišti mohou být různé: příměsi jiných odrůd, odrůdy příliš vzrůstné, kterým jsme nechali málo pěstební plochy pro jednotlivé keře, jež si tak vzájemně si překážejí. Nebo jsme se stávajícími odrůdami nespokojeni, chtěli bychom pěstovat jiné a zahradu nelze rozšířit.

Nejčastěji používanou metodou přeštěpování na místě a zároveň nejúspěšnější metodou je přeštěpování tvrdého, tedy dřevitého roubu do zeleného výhonu. Rouby se ujímají dobře, kořenový systém je po předchozí odrůdě zapěstovaný a takovéto keře bez problémů plodí.

Jak uchovat tvrdé rouby do doby přeštěpování?

Rouby je nutné odebrat na podzim, když opadne listí a dřevo je dostatečně vyzrálé. Musí to být ale ještě před příchodem mrazů. Sklizené rouby se musí ošetřit nějakým protiplísňovým přípravkem (např. Rovral či Teldor), zabalit do folie, aby nevysychaly, a uložit v chladu. Často se však stane, že jsou rouby i přes ošetření napadeny plísní šedou, protože v obalu je příliš vysoká vzdušná vlhkost. Rouby také mohou vyschnout, protože měly příliš nízkou vzdušnou vlhkost v obalu. Nebo předčasně vyraší, protože teplota na uchování byla vyšší. O uchování roubů se můžeme pokusit, ovšem musíme je často kontrolovat.

U keřů, které chceme přeštěpovat, seřízneme kmen nad místem štěpování, tedy ho značně zkrátíme – potřebujeme ho nahradit novou odrůdou. Ze zbylého starého dřeva kmínku vyraší výhony ze spících oček. Počkáme, až dorostou do potřebné délky tak, aby alespoň dolní část nového zeleného výhonu již nebyla zcela bylinná a tedy nebyla křehká. Z narostlých letorostů vybereme ty přiměřeně silné, aby průměrem zhruba odpovídaly připraveným roubům, které by neměly být o mnoho slabší. Vybrané letorosty seřízneme nízko nad druhým nebo třetím nodem v době, kdy letorost v tomto místě už není podle pohmatu úplně v bylinném stavu. Pomalu se v něm začínají vyvíjet cévní svazky. V tomto místě nařízneme rozštěp a do něho vložíme připravený roub, který do řezu v letorostu mírně zatlačíme. Místo štěpování zavážeme od spodu pod řezem klasickou PE páskou, jaká se používá na roubování růží či ovocných stromů. Vedeme ji přes řez směrem nahoru. Je vhodné páskou pokrýt celý roub a dbát přitom, aby se páska překrývala a místo štěpování nevysychalo. Očko bychom ale měli určitě nechat volné, aby vyrašený výhon měl prostor k růstu. O přeroubovaný mladý výhon se staráme stejně jako o jednoletý výhon na mladé sazenici, včetně zaštípnutí v druhé polovině vegetace, tedy někdy v srpnu. (Viz též osečkování v předchozích dílech v červenci a srpnu). Všechny další výhony ze spících oček, vyrůstající ze starého dřeva, pečlivě odstraňujeme. U slabších keřů takto přeštěpujeme dva nové výhony, u keřů vitálnějších tři. V příštím roce uvolníme pásku a rozhodneme se, který z přeštěpovaných výhonů použijeme na založení nového kmene, a ostatní odstraníme.


Nejlepší odrůdy pro malé pěstitele

Jaké odrůdy vybrat? A jaké odrůdy jsou nejlepší pro malé pěstitele?

Dostáváme se k tématu, které tvoří náplň části vinohradnictví, zvané Ampelografie, což je obor zabývající se vlastnostmi jednotlivých odrůd. O ampelografii byla napsána řada odborných knih, které kromě popisu toho, jak keře vypadají, také uvádějí jejich požadavky na prostředí a na způsoby pěstování, a také charakteristiky jejich vín.

Kdybychom si chtěli udělat v odrůdách pořádek, mohli bychom je rozdělit např. podle barvy slupky na odrůdy bílé, červené a modré, nebo podle využití na odrůdy moštové a stolní. Ale mnohem zajímavější je podívat se na to, jak dlouho se pěstují na našem území a jak se k nám dostaly. Některé jsou u nás domovem již několik staletí. Patří k nim odrůdy z rodiny Burgundských (dnes podle legislativních dohod správně zvané odrůdy Rulandské), jež k nám opravdu dovezl Karel IV., kterému můžeme děkovat za rozšiřování vinohradnictví v Čechách. Jiné odrůdy se k nám v minulosti spontánně dostaly z dalších území Evropy; připomeňme si např. oblíbené odrůdy Sauvignon či Ryzlink rýnský. Všechno jsou to odrůdy velmi náročné na podmínky pěstování a zároveň jejich vína patří k nejkvalitnějším.

U řady odrůd není přesně znám původ, např. u odrůdy Neuburské. Navíc se v minulých dobách nevedla přehledná evidence popisů odrůd, takže ve starých literárních zdrojích se mohou najít tytéž odrůdy pod několika názvy. U nás byla první přehledná evidence zavedena v roce 1941, což se u odrůd, které zde byly mnohem déle, označuje jakožto rok „povolení odrůd“, přestože nikým jejich pěstování povolováno nebylo – na rozdíl od současných nových odrůd. Nežli se nové odrůdy zapíšou do seznamu povolených odrůd (a smí se z nich vyrábět a prodávat vína nebo hrozny), musí projít tzv. „uznávacím řízením“. To kupodivu není byrokratický akt, ale skutečné vysazení nových odrůd ve zkušebních vinicích a zhruba desetileté pozorování jejich vlastností na stanovišti. A také pochopitelně opakované zkoušení vín vyrobených z jednotlivých ročníků.

Čeští šlechtitelé révy vinné už několik desítek let nejenže udržují nejcennější keře z jednotlivých odrůd, (přemnožených do klonů), ale zabývají se také tzv. „novošlechtěním“, což je kreativní i náročná činnost, při které se vytvářejí nové odrůdy. Asi tak dvacet let trvá, než je nová odrůda povolena. Výsledkem jsou odrůdy, jako např. André, Olšava, Malverina, Veritas, Florianka, Erilon a řada dalších.

V minulém století k nám přicházely odrůdy z jiných zemí cíleně vyšlechtěné a tam registrované, které se vyznačovaly takovými pěstitelskými vlastnostmi a takovou kvalitou vín, že se postupně rozšířily po Evropě i jinde. Jednou z těch „starších“ je odrůda Müller Thurgau, která má dokonce původ ve dvou zemích. Běžně se uvádí, že pochází z Německa z Geisenheimu, avšak její autor, pan Müller, provedl prvotní křížení výchozích rodičů, ze kterých tato odrůda vznikla, ve Švýcarsku v kantonu Thurgau, kde působil, nežli se přestěhoval do Německa. A názvem kantonu pak poctil i svou novou odrůdu. Dalšími takovými „cizinci“ jsou např. Zweigeltrebe z Rakouska, Dornfelder či Hibernal z Německa, Auxerrois z Francie, Julski Biser z Bulharska, Arkadia z Ukrajiny a některé další, které však byly k nám již cíleně dovezeny, samozřejmě podle platných mezinárodních legislativních předpisů.

Aha, rozumím tomu dobře, že velmi staré odrůdy se k nám dostaly náhodně, třeba s postupujícími vojsky, ale třeba zmíněný Müller Thurgau už byl vyšlechtěn a byl zaznamenán jeho původ, no a ty posledně uvedené odrůdy se k nám dostaly, dá se říci, předpisovým způsobem a s řádnou dokumentací?

Ano, a protože některé z nich měli autoři legislativně ochráněné, museli jsme se vypořádat také s tímto faktem. Např. rakouská odrůda Zweigeltrebe byla po určitou dobu patentově chráněna a proto jsme museli počkat příslušný počet let, než patentová ochrana vyprší. V současné době se náš sortiment odrůd rozšířil o celou řádku našich nových odrůd a některé z nich jsou také obdobně chráněné.

A které odrůdy byste doporučila?

Já nerada doporučuji. Je to podobné, jako když se mne někdo zeptá, které víno je nejlepší. To jsou otázky, na které se nedá odpovědět objektivně. U odrůd se při jejich výběru musí přihlížet ke klimatickým a pěstitelským podmínkám v té dané lokalitě a především k tomu, co od své vinice očekáváme. Můžeme si vysadit pár keřů na zahradě pro radost, tam si zvolíme jistě odrůdy stolní, protože je chceme konzumovat jako ovoce. Nebo si chceme založit vlastní malou vinici a pokusit se vyrobit vlastní víno. V tom případě jistě začneme od toho snadnějšího a vysadíme si odrůdy bílé. Záleží i na tom, zda již nějaké zkušenosti s výrobou vín máme a vinici chceme rozšířit o odrůdy modré. Nebo se dokonce cítíme se být zkušenými pěstiteli a troufáme si na biovína? To je těžké, především po pěstitelské stránce. Protože houbovým chorobám je jedno, že vy chcete minimalizovat aplikaci ochranných postřiků; když nastanou pro ně vhodné podmínky, tak se začnou šířit. Pokud chceme používat minimum přípravků na ochranu rostlin nebo dokonce žádné, musíme vysadit takové odrůdy, které jsou vůči houbovým chorobám rezistentní nebo alespoň tolerantní.

Proto nebudu dělat žádná doporučení, ale zmíním se o některých odrůdách, které jsou zatím méně známé nebo méně pěstované. Také nechci uvádět žádné dlouhé popisy jejich jednotlivých částí; tyto informace lze kdekoli nalézt; spíše se zaměřím na různé zajímavosti o nich. A pochopitelně nemohu úplně vynechat jejich pěstební požadavky a také jejich využití.

Abych navázala na zmíněné členění odrůd podle původu a doby, kdy se u nás začaly pěstovat, jako první uvedu odrůdu s francouzským názvem Chardonnay, která je u nás povolená od roku 1987. Její historie pěstování u nás je velmi zvláštní. Je to odrůda, která je rozšířená po celém světě. Geneticky patří k odrůdám rodiny Burgundských. Protože je svými ampelografickými znaky velmi podobná Burgundskému bílému, byla považována za mutaci této odrůdy a obě tyto odrůdy se nerozlišovaly. Teprve na konci 19. stol. byly tyto odrůdy znakově odděleny a začaly se brát za samostatné. Někdy v sedmdesátých letech nastal její obchodní boom, stala se celosvětově velmi módní odrůdou a toto postavení na trhu vín si zachovává dodnes. I k nám se, v dobách před rokem 1989 trestuhodně pomalu, donesla její sláva. Což přimělo české šlechtitele, aby zjistili přesné ampelografické popisy znaků, kterými se obě odrůdy liší, a ejhle, co se zjistilo. Odrůda Chardonnay se u nás pěstuje pravděpodobně od dob Karla IV., avšak neví se o ní, protože spolehlivý rozlišovací znak je jen jeden: od odrůdy Burgundské (Rulandské) bílé se liší tvarem řapíkového výkrojku. Hlavním příčinou, že u nás tato odrůda nebyla známa, je fakt, že se pěstovala ve směsi právě s Burgundským bílým. A koho by zajímaly řapíkové výkrojky, zvláště když je réva tak variabilní! Náprava byla relativně snadná. Šlechtitelé si pečlivě prohlédli klony získané z původně směsných vinic tehdejšího Burgundského bílého. A protože každý klon je namnožený z jediné rostliny, a nové výsadby se provádějí z klonového materiálu, bylo roztřídění na Rulandské a Chardonnay jednoduché. Pak byla odrůda přihlášena k uznávacímu řízení a dnes i u nás je povolena odrůda Chardonnay.

Hrozen odrůdy Chardonnay:

Hrozen odrůdy Chardonnay

Nejdůležitější rozlišovací znak odrůdy Chardonnay – řapíkový výkroj:

Nejdůležitější rozlišovací znak odrůdy Chardonnay – řapíkový výkroj

A hodí se drobným pěstitelům na zahrádky?

Vzhledem k tomu, že jde o typicky moštovou odrůdu s malou bobulí, tak je vhodná především pro toho, kdo si dělá vlastní víno. Je náročná na stanoviště i na půdu, má ráda sluníčko a půdy raději kamenitější. Bobulky jsou žluté, na dobře osvětlených částech hroznů při dobrém dozrání s nahnědlým líčkem. Intenzita růstu je značná, proto by se zahradě mohla uplatnit na některých netradičních tvarech, např. na oddělujících stěnách. Je potřeba dát pozor, aby keře měly dostatek místa, jinak často sprchávají. Ovšem ochraně před houbovými chorobami se nevyhneme.

Vína odrůdy Chardonnay jsou plná, harmonická, většinou s nějakým přívlastkem, protože hrozny dosahují vyšší cukernatosti. Když se ještě vrátím k tomu odlišení od odrůdy Rulandské bílé: pochopitelně se srovnávala vína obou odrůd a byly mezi nimi zjištěny rozdíly. Chardonnay mívá vína plnější, vína Rulandského bílého bývají uzavřenější, užší, ale svých odrůdových charakteristik dosahují také. Třeba někoho z našich čtenářů tato poslední věta povede k samostatnému zkoumání, jak to s rozdíly obou odrůd je, koupí si obě vína a bude je porovnávat. A tím bude sám sebe vychovávat v posuzování a hodnocení vín. Protože to se člověk naučí jen pilným ochutnáváním. Jen se nesmí zapomenout, že odrůdová vína jsou variabilní nejen podle místa původu hroznů, ale i podle ročníků.

Můžete se zmínit o některých odrůdách, které byly vyšlechtěny u nás?

Za pozoruhodnou považuji například odrůdu Aurelius. Už sám název je zajímavý; odrůda byla pojmenována po římském císaři jménem Marcus Aurelius Probus, který měl při římských expanzích po Evropě zásluhu o rozšiřování révy vinné směrem na sever, a jak svědčí historické nálezy, dostal se s touto činností až někam k dnešní Pálavě. Odrůda Aurelius je bílá moštová odrůda, která zpravidla dozrává od poloviny září, v méně vhodných ročnících začátkem října, můžeme ji tedy označit jako středně ranou odrůdu. Autorem křížení rodičovských odrůd Neuburské a Ryzlink rýnský byl šlechtitel Ing. Josef Veverka už v roce 1953. Po dvaceti letech šlechtitelské práce a po deseti letech trvání uznávacího řízení byla tato odrůda zapsána v roce 1983. Tuto odrůdu je možné pěstovat na Moravě i v Čechách, kde jsou klimatické podmínky horší a některým jiným odrůdám se tam nedaří, protože Aurelius poměrně dobře snáší zimní i jarní mrazy i poněkud méně tepla. Když si představíme obě rodičovské odrůdy, vidíme, že Aurelius, jako správný potomek, podědil od každého z rodičů něco: Po odrůdě Ryzlink rýnský právě onu dobrou mrazuodolnost, pevnou stopku, dobrou kvalitu moštu a vína. Požadavky na polohy a půdu má střední – na rozdíl od Ryzlinku. Po odrůdě Neuburské zdědila tato odrůda ranost (ve srovnání s Ryzlinkem rýnským), hustý hrozen, žluté bobule s výraznou tečkou po blizně. A jedno pozitivum – na rozdíl od odrůdy Neuburské u Aurelia obvykle nedochází ke sprchávání. Porovnání vlastností obou rodičů i nové odrůdy ukazuje, proč si šlechtitel vybral za rodiče právě tyto dvě výchozí odrůdy. Prostě chtěl něco mezi, co bude zároveň o něco lepší.

Protože Aurelius dosahuje dostatečné kvality moštů, vína jsou vyráběna často v kategoriích s vysokými přívlastky, jako např. výběry z bobulí. Vinaři často ponechávají v těchto vínech zbytek cukru z moštů, proto bývají příjemně nasládlá až sladká. Tato vína se vyznačují také výraznými ovocnými aromaty.

Hrozen odrůdy Aurelius:

Hrozen odrůdy Aurelius

Abych se nedržela pouze odrůd typicky moštových pro výrobu vín, ta, co o ní chci mluvit teď, je sice moštová, ale vůbec není problém vysadit si ji na zahrádce pro přímý konzum, protože má ke stolním odrůdám blízko. Je také českého původu, byla vyšlechtěna Ing. Václavem Křivánkem ve Šlechtitelské stanici v Polešovicích. Důvodem, proč vznikla, byly, jak lze předpokládat, vlastnosti dvou rodičovských odrůd, a to německé odrůdy s názvem Prachtraube a voňavé rané odrůdy Muškát Ottonel, které chtěl šlechtitel vylepšit. Prachtraube měl jeden keř vysazený někde u domu, líbila se mu na něm jeho vysoká plodnost. Muškát Ottonel je odrůda raná, voňavá, ale často sprchává a proto má malé výnosy. Výsledkem jeho usilovné práce byla odrůda uznaná v roce 1987 pod jménem Mopr - podle počátečních písmen rodičovských odrůd. V roce 1993 byl její název změněn na Muškát moravský. Název Mopr pak zůstal povoleným synonymem.

Hrozen odrůdy Muškát moravský:

Hrozen odrůdy Muškát moravský

Jistě tuto odrůdu znáte. Má středně hustý hrozen se žlutými bobulkami a typickým výrazným muškátovým aromatem. Je středně odolná vůči mrazu a houbovým chorobám. V dobách, kdy nebyl dostatek sazenic stolních odrůd, byla často nabízena pro zahrádkáře a další malé pěstitele. Jednou z jejích ceněných vlastností je její ranost, sklízí se už na začátku září. Také vína z ní vyrobená jsou jemně aromatická, svěží a lehká, protože vysokých cukernatostí, jakožto raná odrůda, nedosahuje. Muškát moravský mívá někdy méně kyselin, což je nutno vzít v potaz při stanovení termínu sklizně, protože vína s nízkým obsahem kyselin bývají nezajímavá. Často se prodává v listopadu jako Martinské víno, už proto, že tato raná odrůda rozhodně nevydrží v láhvi delší dobu.

Poslední odrůdou, o které se dnes chci zmínit, je také odrůda moštová, raná až velmi raná, jejíž bobule mají barvu růžovou, či spíše fialově-červenou. Hrozen je poměrně malý až střední, s tzv. křidélky. Můžete ji znát pod jménem Vrboska. Byla vyšlechtěna na Šlechtitelské stanici ve Znojmě, autorství je přiznáváno pěti šlechtitelům – to proto, že od křížení k uznání proběhla také celá řádka let, v níž se šlechtitelé vystřídali. Název je odvozen od jména obce, v jejímž katastru leží vinice znojemské šlechtitelské stanice.

Vznikla křížením odrůd Tramín červený a Čabaňská perla. Kdo tyto odrůdy zná, jistě dokáže odhadnout alespoň některé její vlastnosti. Hrozen nemůže být velký – obě rodičovské odrůdy mají hrozny spíše malé. Od odrůdy Čabaňská perla převzala ranost, červený nádech bobulí a nízký obsah kyselin. Zkrátka je to odrůda, která je tou nejvhodnější na výrobu a prodej burčáků. Pokud se jako burčák neprodá a výroba vína se dokončí, dává vína lehká a jemně aromatická. Rozhodně se nehodí k dlouhému ležení v lahvích. A jedno velké plus, kterým se shoduje s Muškátem moravským – také se hodí podávat jako ovoce, protože se velmi přibližuje stolním odrůdám.

Hrozen odrůdy Vrboska:

Hrozen odrůdy Vrboska

Odrůdám modrým se budeme věnovat v příštím díle. Hodně pohody ve vinici i u sklenky vína vám přejí Ludmila Svobodová a Hanka Synková.

Text: © Hanka Synková a © Ludmila Svobodová


Slovníček použitých odborných výrazů

  • sprchávání – projev nedostatečného opylení z různých důvodů (srážky v době kvetení, přehnojení dusíkem, virová onemocnění), kdy bobule jsou malé a bez semen nebo v hroznech úplně chybí
  • karoteny, xantofyly, kvercetiny – barviva ve slupkách bílých a červených odrůd
  • antokyany – barviva ve slupkách modrých odrůd, u některých odrůd i v moštech
  • barvířky – skupina odrůd, které mají antokyanová barviva i v moštech, např. Neronet nebo Rubinet
  • glukóza, fruktóza – monosacharidy obsažené v moštech, kvasinky je (na rozdíl od vyšších sacharidů) bez problémů umí zkvašovat
  • cukernatost – obsah monosacharidů v hroznech, jednotka 1°NM
  • fenolické a aromatické látky – organické sloučeniny různého složení, podílející se na barvě, vůni a chuti vín
  • redukce hroznů – snižování množství budoucí sklizně ve prospěch její kvality, odstřihávání hroznů
  • štěpování – spojování roubu s podnoží (starý výraz specifický především pro vinohradnictví)
  • školkování – proces zapěstování kořenů na štěpovancích v révové školce
  • novošlechtění – tvorba nových odrůd křížením vybraných rodičovských odrůd s cílem vylepšit některé jejich vlastnosti
  • ampelografie – část vinohradnictví, zabývající se popisem znaků a vlastností odrůd révy vinné
odkaz na tento článek

. Kalendář pro vinaře - září [online]. ČeskéNápady.cz, . .




Tento článek si během posledních třiceti dnů přečetlo 16 lidí.


Sdílejte tento článek se svými přáteli:

Facebook    Twitter    Digg   

Poslat emailem

Vytisknout článek


fotogalerie k článku
Postupně zaměkající bobule na hroznuPodnožová révaSpojení podnože a roubu štěpovacím strojkemNaparafínované vrcholky roubovanců ve stratifikačních bednách
Zobrazit galerii!
přidejte sem svůj komentář

Nenašli jste zde přesně to, co jste hledali? Zeptejte se na to ostatních. Určitě Vám pomohou.
Ke svému dotazu použijte tento formulář.


Jméno
E-mail
Nadpis
Komentář
Všechna políčka formuláře je třeba vyplnit!
Připojit fotku
přehled komentářů
K článku zatím nebyl napsán žádný komentář.

zajímavé články


SiteMAP | RSS