Kalendář pro vinaře - duben

Rašení révy

Réva má za sebou slzení, my pěstitelé včas provedený řez a vyvazování. Co se dále děje v dubnu?

Révu především čeká další fenofáze, tedy rašení. Když to teplotní podmínky dovolí, očka, nasycená mízou, se zvětšují, jak jim nařizují jejich vnitřní velitelé - fytohormony. Obalové šupiny oček se postupně otevírají a objevuje se nejprve bělavé chmýří, kterému se říká „vata“ nebo „vatička“. Pěstitelé s napětím sledují, zda rašení proběhne zdařile nebo dojde k poškození jarními mrazy. O pár dnů později jsou na výhonu vyrůstajícím z očka již viditelné zoubky zatím ještě složených lístečků. Toto stádium rašení se nazývá: „holoubě“. V této době je radno pohybovat se kolem keřů velice opatrně, protože holoubata jsou velmi křehoučká a je velmi snadné je nechtěně vylomit. Už při rašení se začínají projevovat genetické rozdílnosti jednotlivých odrůd. Např. ve vzhledu právě vyrašených vrcholků letorostů – mohou být různě zabarvené do bělava, do zelena nebo do růžova, mohou být zcela hladké, mírně ochmýřené či úplně chlupaté. Různé odrůdy raší v různou dobu, podle toho, zda jde o odrůdy raně nebo později rašící. Zde se můžete podívat, jak vypadá rašící očko ve stádiu vatičky:

A zde můžete vidět rašící očko ve stádiu holouběte:

A zde jsou viditelné první lístky při rašení:

A vyraší všechna očka?

To záleží hlavně na tempu příchodu jara a také na tom, jak jsou keře zásobené vodou. To, co považujeme za očko, jsou ve skutečnosti očka tři, jedno hlavní a dvě vedlejší. Obvykle vyraší jen hlavní očka. Pokud ale hlavní očka zničí jarní mráz, vyraší pak i očka vedlejší. Letorosty z nich rostoucí ale bývají mnohem méně plodné, mohou být i jalové. Je to taková „pojistka“ révy k přežití pokusu zimy o návrat. Nástup jara může být v některých letech tak intenzivní, že vyraší zároveň hlavní očka i očka vedlejší (také se jim říká podočka). A když už uvádíme všechno, co může vyrašit, nemůžeme zapomenout ani na výhony vyrůstající ze spících oček na starém dřevě, tedy na kmeni nebo na ramenech. Ty jsou z 90% bez květních násad, protože jejich genetickým posláním je svým způsobem omlazovat keře, nikoli přinášet plody. Zde je fotografie, na které jsou vidět letorosty na patě keře vyrůstající ze spících oček:

Vylamování

Některé rašící výhony jsou tedy zbytečné. Budeme se jimi „pracovně“ zabývat?

Ovšem. Jakmile výhony trochu poporostou, aby bylo možné je vzít do ruky, budeme ty z rašících výhonů, které nepotřebujeme, odstraňovat vylomením. Této práci se odborně říká: podlom. Je radno jej provádět v době, kdy jsou rašící výhony ještě v bylinném stádiu, tedy měkké, abychom je mohli odstranit rukou. Na kmeni se letorosty ze spících oček odstraňují vždy, s výjimkou toho, když z nich potřebujeme zapěstovat nový kmen, třeba proto, že ten původní je starý, pokroucený a lze na něm nařezat jen minimum oček. Takovýto letorost se pak během roku vyvazuje, a naroste-li dostatečně dlouhý a silný, v následujícím roce se nařeže na výšku požadovaného nového kmene. Starý, nevyužitelný kmen je pak možné vyříznout.

Jinde nežli na kmeni se letorosty neodstraňují?

Záleží na množství času, který k provedení této práce máme. Profesionální pěstitelé obvykle odstraňují letorosty jen na kmíncích, dokonce na to mají speciální stroj, který se příhodně jmenuje ometač kmínků. Tato pozornost se kmínkům věnuje jednak proto, aby výhony z kmene keře nezahušťovaly a také proto, aby bylo možné bezpečně provádět ošetření půdy pod keři s použitím herbicidních přípravků.

A když má někdo vinici spíše pro radost a má na ni dostatek času?

Pak se podlomu může věnovat podrobněji. Především by si měl prohlédnout, kolik letorostů vyrůstá ze zásobního čípku. Pokud byl zimní řez proveden pečlivě, měly by tam být dva. Pokud byl zásobní čípek nařezán na více než dvě očka, měl by se také zde provést podlom. A měly by být ponechány dva spodní výhony. U zásobních čípků je dobré mít na mysli jejich význam: jsou zásobou letorostů pro řez v následujícím roce. Proto by mladé výhony měly být dostatečně dlouhé a přiměřeně silné, aby za rok mohly být k tomuto účelu využity. Pokud by se na čípcích ponechaly tři nebo čtyři výhony, už se zde uplatňuje apikální dominance, čili růstová převaha vrcholu, a nejintenzivněji poroste výhon horní. A my pro uplatnění zásobního čípku pro princip Guyotova řezu potřebujeme, aby i bazální výhony byly dostatečně silné. Jinak by se keře zmlazovaly jen obtížně.

Dále je možné pro lepší provzdušnění keřů odstraňovat i výhony z podoček, pokud jsou jalové. Opět, podobně jako při řezu, však zdůrazňuji, že se má ke každému keři přistupovat individuálně a před odstraněním čehokoli vzít v potaz vitalitu, čili sílu růstu keře.

Říkala jste, že se má vylamovat v době, kdy jsou výhony v bylinném stavu, tedy aby to šlo pouhou rukou...

Ano, to proto, bychom nepoškodili buňky borky, zvláště u starého dřeva. Také z praktického hlediska jde jakákoli práce „za zelena“ mnohem snáze v bylinném stavu, než když už pletiva zdřevnatí. Pracemi „za zelena“ se označují všechny zásahy do keřů v době vegetace. Pokud bychom podlom v bylinném stavu nestihli, bylo by nutné použít nůžky, které borku poraní mnohem více nežli pouhé vylomení. A poraněná borka může být vstupní branou pro různé choroby, například pro dřevokazné houby nebo bakteriální nádorovitost.

Škůdci vinné révy

Kdy vytáhnout do boje s nepřáteli révy?

Houbové choroby si ještě chvíli počkají na větší teplo, ale někteří škůdci již záškodnictví zahajují, ale objektivně řečeno, jde o přirozené projevy jejich života. Tito nepřátelé révy jsou tak malí, že je téměř nevidíme. Patří do řádu roztočů a jedním z nich je hálčivec révový (Calepitrimerus vitis), který způsobuje na listech změny, a my pak mluvíme o kadeřavosti. Roztoči nabodnou listovou plochu a sají. V nabodnutém místě dojde k nekrotizaci napadených buněk, což poznáme při prohlížení listů proti světlu, kdy jsou rozpoznatelné černé tečky – místa vpichů. Tato mnohočetná poškození mají za následek deformaci listů, které vypadají jako roztrhané – proto označení kadeřavost. Protože je hálčivec tak malý, musí přezimovat tak, aby to měl blízko ke zdroji potravy – na borce v okolí pupenů či pod jejich šupinami. A protože pouze saje, neumí si ukousnout, nejlépe mu vyhovují měkká, mlaďounká potrava, tedy listy na vrcholu vyrůstajícího letorostu. Pokud se více rozmnoží, může způsobit zpomalení nebo dokonce zastavení růstu. Tím se omezí listová plocha a v ní probíhající fotosyntéza, a slabé keře dokonce mohou odumřít. Zde je vidět poškození listu hálčivcem révovým:

Do téže skupiny patří další škůdce, zvaný vlnovník révový (Colomerus vitis), který na listech svým sáním způsobuje tzv. plstnatost, což vypadá ještě hůře než kadeřavost. Vystouplé hrbolky na lícové straně listů mohou být zpočátku zbarvené do žluta nebo do červena (podle toho, zda jde o bílou či modrou odrůdu). Ze spodní strany je k vidění zvláštní plstnatý porost, který by někdo mohl považovat za plíseň. Jde však o vychlípeniny pokožkových buněk, zvané erineum, kterými buňky listů reagují na dráždivé sání tohoto roztoče. V erineu se vlnovník dále rozmnožuje, a pokud je jeho výskyt silný, listy se mohou úplně svinout, a tím pochopitelně přestávají plnit svou funkci. Na rozdíl od škůdce předchozího se tento většinou vyskytuje sporadicky. Dobrou zprávou je, že oběma škůdcům jejich vitalita dlouho nevydrží a už v srpnu zalézají k zimnímu spánku. Zde je vidět poškození vlnovníkem révovým na lícové straně listu:

A zde je vidět poškození vlnovníkem révovým na rubu listu:

Třetím záškodníkem z této skupiny na jaře se vyskytujících škůdců jsou svilušky, přesněji sviluška ovocná (Panonychus ulmi), případně sviluška chmelová (Tetranychus urticae). Svilušky, jak jinak, také sají na listech. (Ty pak bývají načervenalé, miskovitě se svinují nahoru, a zoubky na listech černají. Později celé listy žloutnou a usychají.) A také se jim líbí na květenstvích, která se pak dále nevyvíjejí a mohou zasychat. Svilušky jdou navození škůdci, to znamená, že se intenzivně množí tam, kde člověk intenzivní zemědělskou činností při neuváženém používání prostředků na ochranu proti chorobám a škůdcům a také masívním hnojením postupně vyhubil jejich přirozené nepřátele, a proto se svilušky mohou tak množit. Takže šetrné chování pěstitele k životnímu prostředí může být jednou z metod tzv. „nepřímé“ ochrany.

Metod ochrany před roztoči a podobnými škůdci je tedy několik. Které jsou další?

Kromě „ekologického“ chování k podpoře rozvoje přirozených predátorů můžeme proti těmto škůdcům bojovat také „přímo“. O tom jsme už mluvili v únoru v souvislosti s předjarními postřiky. A také jsme představili introdukovaného dravého roztoče jménem Typhlodromus pyri. Samozřejmě lze také při značném výskytu použít vhodný akaricid (= pesticid k hubení roztočů), např. Omite 30W. Ten se nejčastěji aplikuje až před srpnovým „zazimováním“ škůdců. Je však nezbytně nutné brát ohled na výše uvedeného dravého roztoče, což lze nalézt na každém obalu přípravku.

Hnojení révy

Tvrdíte, že se to nemá přehánět s hnojením. Jak tedy správně hnojit?

Nejprve si musíme objasnit, k čemu révové keře jednotlivé živiny potřebují, a jak vypadají, když některá živina schází nebo přebývá. A také je třeba vědět, jak jednotlivé živiny v rostlinách na sebe vzájemně působí - že mezi nimi mohou být i antagonistické (=„nepřátelské“) vztahy. Pokud nejsou jejich vzájemné poměry správně vyrovnané, rostliny pak některé z živin nedokážou přijímat.

Takový dusík je součástí řady nezbytných organických látek, které se nacházejí v každé buňce. Dusík si také réva ukládá jako zásobní látky, nejčastěji v kořenech a ve starém dřevě. Nedostatek dusíku se projevuje slabým růstem, bledými listy s načervenalými řapíky. Důsledkem je slabě probíhající fotosyntéza a horší procesy vyzrávání. Ale ani nadbytek není révě ku prospěchu. Keře sice mají silný vzrůst, listy jsou sytě zelené, bobule velké, avšak při přehnojení dusíkem může být větší sklon ke sprchávání a hrozny husté, ale také se zvyšuje riziko onemocnění houbovými chorobami. Pletiva obsahují velké buňky, mající v sobě mnoho vody, takže v zimním období snadněji pomrzají. Zde jsou vidět příznaky nedostatku dusíku:

Fosfor je prvek, který se „angažuje“ v řadě biochemických procesů. Především je to fotosyntéza, přeměna jednoduchých cukrů na škrob (potřeba pro zdárné přezimování) a také se uplatňuje při procesu dýchání. Působí i na tvorbu pylu, semen a plodů. Naštěstí ho v našich půdách bývá dostatek a s příznaky jeho nedostatku se proto můžeme setkávat jen ojediněle. Ty se projevuje tmavými listy, na jejichž okrajích se mohou objevovat nahnědlé skvrny. Květy po opylení opadávají a na podzim špatně vyzrává dřevo. Nadbytek fosforu je úplnou výjimkou, proto jeho projevy můžeme vynechat.

Další významnou živinou je draslík. Je důležitý pro zdárný průběh fotosyntézy, pro tvorbu různých enzymů (chovajících se jako velitelé biochemických procesů) a ovlivňuje ukládání zásobních látek. Jeho nejdůležitější role je při vyzrávání letorostů; dobře vyzrálé letorosty lépe přezimují a odolávají mrazům. Nedostatek draslíku se projevuje na dolních listech nejprve zasycháním okrajů listů, které se mohou stáčet nahoru. Starší listy s postupujícím časem mohou nabývat hnědého až hnědofialového nádechu. Zde jsou vidět příznaky nedostatku draslíku:

A co ty „nepřátelské“ vztahy mezi živinami?

Uvedu příklady: je-li réva přehnojena dusíkem, špatně přijímá draslík, a v důsledku toho dusíkem přehnojené vinice snadněji pomrzají. Dalším příkladem je poměr mezi draslíkem a hořčíkem. Při nadbytku draslíku bývá omezený příjem hořčíku. A také se nadbytek draslíku jako nedostatek hořčíku projevuje: na spodních listech dochází ke ztrátě chlorofylu mezi žilnatinou a zelené části se klínovitě zužují k okrajům listů. Části listových čepelí bez chlorofylu mají žluté nebo červené zabarvení podle toho, zda jde o bílou nebo modrou odrůdu. Toto typické odbarvování listů se vědecky označuje jako „interkostální chloróza“. Nadbytek hořčíku se „antagonisticky“ projevuje jako nedostatek vápníku. Zde jsou vidět příznaky nedostatku hořčíku u bílých odrůd:

Příznaky nedostatku hořčíku u modrých odrůd:

Vápník ovlivňuje látkovou výměnu, zpevňuje pletiva, podporuje růst a větvení kořenů, klíčení pylu a růst semen v bobulích. Velkou roli také hraje v půdě, kde ovlivňuje pH a podílí se na dobré struktuře půdy. Nedostatek vápníku se projevuje na mladších listech nekrotickými skvrnami, přičemž listy se mohou mírně svinovat nahoru. Hlavní cévní svazky listů zůstávají zelené, zatímco ostatní části listů přecházejí do žluté barvy. Na rozdíl od příznaků nedostatku hořčíku tady žloutnou téměř celé listové čepele. Důsledkem nedostatku vápníku může být i sprchávání. Zde je vidět fotografie s příznaky nedostatku vápníku:

Zvláště složité vztahy jsou mezi fosforem, vápníkem a železem. Při dostatečném až přehnaném hnojení fosforem může v půdách se současným dostatkem vápníku docházet k tzv. „blokaci železa“, kdy železo vytváří s fosforečnany sloučeniny, které jsou rozpustné jen v kyselém prostředí (které v zásaditých půdách není) a železo pak není přijímáno. Železo je velmi důležité pro tvorbu chlorofylového barviva a pro zdárný průběh fotosyntézy. Jeho nedostatek se projevuje už v první polovině vegetace jako chloróza (odbarvení) mladých listů a vrcholků letorostů.

Jak tedy správně hnojit, aby to révě vyhovovalo po všech stránkách? Asi se má hnojit předem i průběžně?

Ano, před založením vinice je potřebné půdu vyhnojit způsobem, který se nazývá „zásobní hnojení“. To si necháme na jindy, až se budeme zabývat zakládáním vinice. Teď je čas na tzv. „udržovací hnojení“, což je vlastně pravidelné doplňování spotřebovaných živin. Profesionálové (protože jim jde o hodně peněz) hnojí na základě půdních rozborů, především při zásobním hnojení. Ale občas se vyplatí nechat si udělat rozbor půdy na obsah živin i pro hnojení udržovací. Ovšem „pěstitel révy pro radost“ si vystačí sám. Měl by vybrat takové kombinované hnojivo, které obsahuje vhodný poměr živin včetně hořčíku a některých mikroprvků, protože réva je také citlivá na správný obsah bóru, molybdenu a zinku. Ročně réva spotřebuje asi:

• 50 g N na 10 m²,
• 10 až 30 g P₂O₅ na 10 m²,
• 50 až 90 g K₂O na 10 m²,
• 15 až 30 g MgO na 10 m²
• 50 až 70 g CaO na 10 m².

Pro révu bude vybírat hnojiva obsahující méně dusíku a dostatečně draslíku a hořčíku, případně mikroprvky. Po mém sáhodlouhém vysvětlení už teď ví proč, a také podle popsaných příznaků dokáže určit, co révě chybí (nebo přebývá). Obvykle není nutné přihnojovat každým rokem, stačí jednou za tři až čtyři roky. A samozřejmě, hnojí se na podzim, kromě hnojiv obsahujících dusík. (Ten se z půdy rychle vyplavuje. Aplikace dusíkatých hnojiv je vhodnější v době plné vegetace.)

Myslím, že každý pěstitel má svou půdu vyhnojenou dostatečně, zvláště když pod révou pěstuje ještě něco dalšího, aby využil každý čtvereční centimetr svého pozemku.

Co všechno mohou drobní pěstitelé pod keři révy pěstovat, si povíme jindy.

V měsíci květnu budeme pozorovat růst výhonů a také si povíme, jak chránit révu před padlím a peronospórou.

Dostatek sluníčka a jemné, nejlépe noční deštíky přejí Hanka Synková a Ludmila Svobodová.

Text: © Hanka Synková a © Ludmila Svobodová

Slovníček použitých odborných výrazů

• fytohormony – látky řídící různé biochemické procesy v rostlinách
• vata – počátek rašení oček
• holoubě – vyrašené očko, zatím bez rozpoznatelných částí výhonu
• výhony ze spících oček – vyrůstají ze starého dřeva, nejčastěji z kmene
• podlom – odstraňování nežádoucích letorostů
• apikální dominance – růstová převaha vrcholu
• kadeřavost – poškození způsobená hálčivcem révovým (roztoč)
• nekrotizace – odumírání poškozených buněk pletiv
• plstnatost - poškození způsobená vlnovníkem révovým (roztoč)
• erineum – vychlípeniny na rubech listu vzniklé jako reakce na sání vlnovníkem révovým
• Typhlodromus pyri – dravý roztoč, přirozený predátor roztočů škodících na révě
• antagonistické vztahy mezi živinami – vzájemné ovlivňování příjmu jednotlivých živin při jejich nevyváženém poměru
• zásobní hnojení – hnojení před založením vinice
• udržovací hnojení – dohnojování živin odebíraných révou v době vegetace.