Facebook Síť X Pinterest email tisk

Keře kvetoucí v dubnu

Napsal Mgr. Michal Vinš

Vydáno , aktualizováno

Zahrada

Keř je dřevnatá rostlina vyšší než trávy a byliny, která se hned u země nebo poměrně nízko nad zemí dělí do mnoha větví. Na rozdíl od vyšších stromů keře nemají hlavní kmen. V tomto článku se můžete blíže seznámit s keři kvetoucími v dubnu, zvláště pak s jejich léčivými účinky.


Obsah článku

Olše lepkavá

Opadavý keř, až přes 10 m vysoký, často s více kmeny. Borka zprvu hladká, tmavošedá, později tmavošedá a brázditá. Pupeny stopkaté, červenohnědé, lepkavé. Listy střídavé, řapíkaté, okrouhlé, v mládí lepkavé, na vrcholu tupé nebo vykrojené, na bázi klínovité, na okraji zubaté. Květy se rozvíjí před rašením listů, jsou jednodomé, samčí uspořádány v jehnědách po 2 až 5. Jehnědy jsou až 12 cm dlouhé, štíhlé, převislé, samčí květy převážně 4četné, se 4 tyčinkami. Samičí květy rostou jen asi v 5 mm dlouhých jehnědách, které jsou červené, stopkaté, v době zralosti dřevnatějící a vytvářející typické, asi 15 mm velké šištice vytrvávající na stromě obvykle až do jara dalšího roku. Plodem jsou ploché, úzce křídlaté nažky. Keř kvete v únoru až dubnu.

Olše lepkavá začíná plodit ve věku asi 12 let a dožívá se až 100 let. Je to jedna z mála našich dřevin, které na promáčených půdách vytvářejí vzdušné (chůdovité) kořeny. V kořenových hlízkách olše žijí v symbióze plísně, které jsou schopny vázat vzdušný dusík a obohacovat jeho sloučeninami půdu.

Roste v lužních lesích, bažinách, březích, prameništích, na půdách vlhkých až bahnitých, zaplavovaných, hlubokých, humózních, hlinitých, jílovitých, nevápnitých.

Využití má i v léčitelství, kde se sbírá list (Folium alni), občas i kůra (Cortex alni), obojí brzy zjara. Suší se ve stínu, při umělém sušení za teplot do 40 °C. Droga obsahuje třísloviny, atrachinony, fytosteroly, flavonoidy a látky triterpenové a fenolové. Olše působí fytoncidně (antibakteriálně) a svíravě, užívá se při nachlazení, zánětu horních cest dýchacích nebo mandlí (ve formě kloktadla), při průjmech, střevních zánětech, zevně na špatně se hojící rány, spáleniny nebo bércové vředy. Tinktura z kůry působí proti stafylokokům, proti Escherichia coli, Bacillus subtilis i proti některým prvokům. Spaní na olšovém listí mívá příznivé účinky při revmatismu, stejně jako koupele končetin v odvaru z olistěných olšových větévek. Rozmačkané čerstvé listy hojí vředy a popraskané bradavky kojících žen. Listy i kůra se podávají nejčastěji ve formě vařeného odvaru.

Olše se vysazuje podél břehů, které zpevňuje. Hodí se i k osázení průmyslových oblastí, neboť snáší dosti znečištěné ovzduší. Bývá často pěstována v parcích v několika okrasných kultivarech s listy žlutými, skvrnitými, dřípenými. Olšové, za sucha načervenalé dřevo je měkké, lehké, ne příliš pružné a velmi odolné vodě.

výběr z naší tvorby
pokračování článku

Líska obecná

Opadavý, 2 až 8 m vysoký keř. Větve v mládí červenohnědě žláznatě chlupaté, později lysé, borka hnědošedá, hladká. Listy řapíkaté, střídavé, vejčité, na konci špičaté, na bázi srdčité, na okraji dvojitě pilovité až mírně laločnaté, na horní straně řídce chlupaté a na spodní straně zejména na žilkách pýřité, řapík žláznatě chlupatý, 1 až 2 cm dlouhý. Květy jednopohlavné, samčí uspořádány v 3 až 7 cm dlouhých, úzkých jehnědách, jednotlivé květy vyrůstají v úžlabí žlutohnědých, pýřitých listenů. Samičí květenství nenápadná, umístěná v hnědém, přisedlém, pupenovitém obalu, z něhož vyčnívají pouze červené až červenofialové blizny. Oříšky vyrůstají po 1 až 5, jsou vejcovitě kulovité, zpočátku žlutozelené, později hnědé, obalené ve zvonkovitém, žláznatě chlupatém obalu tvořeném srostlými listenci. Keř kvete v únoru až dubnu.

Líska obecná roste v lesích a na jejich okrajích, v houštinách, křovinách, na březích, na půdách hlinitých, výživných, humózních, kyprých, čerstvě vlhkých. Stanoviště má ráda polostinné.

V léčitelství se sbírá zejména list, méně často i kůra z mladších větví. List se sbírá v červnu a červenci, kůra těsně před rašením listů, tedy přibližně ve druhé polovině března. Listy se suší co možná nejrychleji, za umělého sušení při teplotách do 40 °C. Listy obsahují silici, třísloviny, flavonoidy, glykosidy, sacharidy, myrcitrin, kvercitrin a další látky, v kůře jsou přítomny třísloviny, flobafeny a pryskyřice. Obě drogy zklidňují střevní peristaltiku (například při zánětech střev), působí protiprůjmově, močopudně, svíravě a zastavují krvácení, zevně se ve formě koupelí užívají při ekzémech a hemoroidech.

Pro vnitřní použití se líska připravuje obvykle ve formě nálevu (2 lžičky drogy na šálek vody), pro zevní pak ve formě odvaru. Droga působí velmi mírně, takže nejsou známy žádné kontraindikace ani nežádoucí účinky.

Plody – lískové oříšky – jsou velmi dobře známou pochutinou, obsahují až 60 % tuků, okolo 19 % bílkovin, 5 % cukrů a další látky. Lískový olej, získávaný lisováním, se užívá zejména v parfumerii a malířství.

Lískové dřevo se používá v řezbářství, truhlářství a košíkářství, dříve se z mladých lískových větví zhotovovaly lyžařské hole. Z dřevěného uhlí lísky se vyrábí střelný prach a kreslicí uhly.

Pěstuje se v několika kultivarech lišících se vzrůstem (například převislá nebo s pokroucenými větvemi) nebo barvou listů (například žluté, hnědočervené, skvrnité a jiné). Vyhovují ji půdy hlinité, výživné, humózní, kypré, čerstvě vlhké, stanoviště polostinné. Množí se semeny (oříšky), zahradní kultivary se množí hřížením, roubováním nebo řízkováním.

Jalovec obecný

Neopadavý, dvoudomý, pomalu rostoucí, až 10 m vysoký keř nebo strom rozmanitého tvaru (kuželovitý, sloupcovitý, rozložitý, často s více kmeny). Borka šedá až hnědočervená, podélně brázditá, tenká, snadno se odlupující. Jehlice v 3četných přeslenech, 1 až 1,5 cm dlouhé, na povrchu žlábkovité, s bělavým proužkem, opadávají ve věku 3 až 4 roky. Samčí květy 4 až 5 mm velké, vejcovité, žluté, samičí cca 2 mm velké, zelené. Plody (jalovčinky) kulovité, velké 6 až 10 mm v průměru, zprvu zelené, později modré až černé a ojíněné, dozrávají po 2 letech, 3. rokem opadávají. Keř kvete v dubnu až květnu.

Jalovec obecný vyskytuje se na pastvinách, skaliscích, okrajích a světlinách borových, dubových nebo březových lesů, na vřesovišti, rašeliništi. Vyhovuje mu stanoviště slunné, roste na půdách suchých nebo střídavě vlhkých, písčitých, často málo výživných, obvykle nevápnitých.

V léčitelství se sbírají plody čili jalovčinky, a to v době plné zralosti, tedy na podzim 2. roku, když jsou zbarveny do modra. Suší se v tenkých vrstvách na suchém a vzdušném místě. Vedle plodů se v době od podzimu do zimy sbírá i dřevo, jehož účinek je však slabší než u plodů. Droga obsahuje asi 0,5 až 2 % silice (například pinen, terpinolen, kamfen, kafr, borneol, geraniol, sabinen a další), asi 30 % sacharidů (glukóza, fruktóza), asi 9 % pryskyřice, katechinové třísloviny, flavonoidy, hořčinu juniperin, leukoanthokyaniny, vitamín C, organické kyseliny, soli vápníku a draslíku, kaučuk, terpinol, prchavý olej a jiné.

Jalovec působí výrazně diureticky a zároveň antisepticky, takže bývá využíván při zánětlivých chorobách močových cest nebo při zadržení tekutin v těle (jalovcová silice zrychluje zpracování tekutin v ledvinách). Vedle toho při vnitřním použití zlepšuje trávení, povzbuzuje chuť k jídlu, působí proti nadýmání a pomáhá při revmatismu. Vnitřní užití jalovce je však poněkud problematické, neboť vedle příznivých účinků zároveň poněkud dráždí ledviny. Zevně se užívá na bolestivé klouby či při bolestech páteře (zvyšuje prokrvení pokožky a působí hojivě).

Vnitřně se podává buď ve formě nálevu z drcených jalovčinek (1 čajová lžička jalovčinek na šálek vody se přivede k varu a nechá se 10 až 20 minut luhovat, podává se 2x denně, nejdéle však po dobu 6 týdnů), nebo se podávají přímo syrové plody (při revmatismu se užívá první den 3x denně 1 jalovčinka, druhý den 3x denně 2 jalovčinky a tak dále až 21. den 3x denně 21 jalovčinek a pak se jde zpět tak, že se naopak každý den jedna jalovčinka ubírá, při poruchách trávení se vrací zpět 15. den, tedy při dávce 3x denně 15 jalovčinek). První kúra by měla být aplikována nejvíce 1x za rok, druhou (menší) kúru lze podstoupit 2x ročně. Zevně se jalovec aplikuje nejčastěji ve formě masti nebo oleje.

Jalovec by nikdy neměli užívat lidé, kteří mají nebo v minulosti měli nemocné ledviny, a dále kojící a těhotné ženy (jalovec pravděpodobně podporuje děložní stahy). Nikdo by jej pak neměl užívat dlouhodobě, tedy déle než 6 týdnů. Vzácně se může vyskytnout i alergie projevující se bolestí ledvin. V takovém případě je třeba terapii okamžitě ukončit a ani v budoucnu ji raději již nikdy neopakovat.

Jalovčinky se užívají jako koření zejména ke zvěřině, ale i k dalším pokrmům, nebo při uzení masa. Z jalovce se vyrábí řada alkoholických nápojů, jako například jalovcová, borovička, a zřejmě nejznámější z nich je gin. Jalovcové vonné a velmi odolné dřevo se používá v řezbářství, v minulosti se z něj vyráběly i hole a dýmky.

Pěstuje se v několika kultivarech lišících se zejména vzrůstem a celkovým tvarem. Jalovci vyhovuje slunné stanoviště a spíše písčité, suché, málo výživné půdy. Množí se semeny nebo řízky. Pokud chcete sklízet i jalovčinky, musíte zasadit jak samčí, tak i samičí rostlinu.

výběr z naší tvorby
pokračování článku

Trnka – slivoň trnitá

Opadavý, až 4 m vysoký keř, jen výjimečně až 6 m vysoký stromek. Větve husté, obvykle trnité, vzácně beztrnné, tmavě hnědé až načervenalé. Listy střídavé nebo ve svazečcích, řapíkaté, eliptické, vejčité nebo kopinaté, na bázi klínovité, na okraji zubaté. Květy jednotlivé nebo ve svazečcích až po 5, bílé, asi 2 cm v průměru, krátce stopkaté, rozkvétají před rašením listů. Plodem je kulovitá, 10 až 15 mm velká, modročerná, ojíněná, trpce chutnající peckovice. Kvete v březnu až květnu.

Trnka roste na slunných, křovinatých stráních, kamenitých svazích, sutích, okrajích lesů, na mezích, náspech, podél cest, na okraji polí a vinic, na půdách suchých, kyprých, výživných, humózních, zásaditých až mírně kyselých. Stanoviště slunné.

V léčitelství se sbírá květ (Flos pruni spinosae), méně často plod (Fructus pruni spinosae). Květ se sbírá za suchého počasí a suší se v tenkých vrstvách ve stínu nebo za umělého sušení při teplotách do 40 °C. Plody se sbírají koncem podzimu po prvních mrazících. Květy obsahují flavonové glykosidy (kamferin) v množství asi 0,4 %, benzaldehyd, sacharidy a minerální látky. V plodech jsou přítomny třísloviny, glykosid amygdalin, antokyanový glykosid, pektin, cukry, barviva, organické kyseliny, vitamín C a jiné.

Květ trnky působí močopudně, zbavuje organismus nadbytečného sodíku (což prospívá ledvinám), snižuje krevní tlak, tlumí záněty v cévách, má mírně projímavé účinky a celkově zlepšuje látkovou výměnu. Podává se obvykle ve formě nálevu (2 čajové lžičky drogy na šálek vody). Plody působí svíravě, protiprůjmově a snižují nadýmání. Podávají se nejčastěji ve formě odvaru (4x denně po 100 ml), například při žaludeční slabosti nebo průjmu.

Z plodů přešlých mrazem se dělávala povidla (nutno hodně osladit!) nebo trnkové víno. Je možné přezrálé trnky nechat v sudu vykvasit a následně je nechat vypálit, čímž vznikne trnkovice.

Bez hroznatý

Vytrvalý, 1 až 4 m vysoký keř s daleko dosahujícími kořeny a kořenovými výmladky. Borka hnědá až šedohnědá, s výraznými lenticelami, dřeň skořicově hnědá. Listy vstřícné, řapíkaté, lichozpeřené, s 1 až 3 lístky, jež jsou eliptické až vejčité, krátce řapíkaté, na okraji pilovitě zubaté, na vrcholu zašpičatělé, zejména na rubu chlupaté. Květy uspořádány v hustých, mnohokvětých, vrcholičnatých latách, 3 až 7 cm dlouhých a přibližně 5 cm širokých. Jednotlivé květy velmi drobné (jen asi 4 mm v průměru), 5četné, korunní lístky žlutavě zelené až zelené a obvykle záhy opadavé, tyčinek 5, prašníky žluté. Plodem jsou hustě uspořádané, kulovité, asi 5 mm velké, za zralosti výrazně červené peckovice s 3 až 5 semeny. Keř kvete v březnu až květnu, plody dozrávají od poloviny července.

Bez hroznatý roste na okrajích lesů, pasek, křovin, roklích, stráních, na půdách vlhčích, humózních, výživných, hlinitých, písčitých až kamenitých, mírně kyselých až neutrálních, na slunném stanovišti.

Je považován za mírně jedovatou rostlinu, v semenech je přítomen amygdalový gkykosid, který může způsobit u disponovaných jedinců otravu. Po převaření a pečlivém odstranění semen lze použít plody bezu hroznatého například na výrobu marmelády.

Pěstuje se v několika kultivarech, které se liší zejména tvarem a barvou listí (stříhanolisté, hluboce pilovité listy nebo odrůdy pestrolisté, například žluté).

výběr z naší tvorby
pokračování článku

Tis červený

Pomalu rostoucí, často vícekmenný, až 20 m vysoký keř. Borka tenká, odlupující se v tenkých šupinách, zprvu načervenalá, později hnědošedá. Jehlice čárkovité, 20 až 35 mm dlouhé a asi 2 mm široké, na vrcholu zašpičatělé, na bázi zúžené v kratičký řapík, opadávající ve stáří 4 až 10 let. Květy jednotlivé, vyrůstají v úžlabí jehlic, samčí kulovité, 3 až 4 mm v průměru, žluté, samičí jen 1 až 2 mm velké, zelené, podobné listovým pupenům. Semena obklopena červeným dužnatým míškem o průměru 8 až 10 mm. Tis kvete v březnu až dubnu a dožívá se stáří okolo 300 let, jen zřídka více.

Tis červený roste jako podrost v listnatých lesích, na půdách humózních, čerstvě vlhkých, zásaditých (zejména vápnitých), stanoviště stinné (špatně snáší náhlé změny intenzity světla).

Vyjma míšku obalujícího semena a dřeva je celá rostlina prudce jedovatá. Obsahuje směs přibližně 10 jedovatých pseudoalkaloidů souhrnně pojmenovaných jako taxin, jehož obsah v jehlicích se pohybuje od 0,6 % do 2 % (nejvíce jej obsahují v lednu, nejméně v květnu). V mladých výhoncích, kůře a semenech je dále přítomen alkaloid milosin, trocha efedrinu, glykosid taxatin a taxakatin, rhodaxanthin, lykopin, seaxanthin, sacharóza, rafinóza, kyselina gallová, hořčiny, bisflavonoidy (skiadopitysin, kyaflavon), steroly a jiné látky.

Otravy tisem se projevují zvracením, bolestí žaludku, průjmem, křečemi, slabým pulzem, v těžších případech i bezvědomím, po němž může následovat smrt. Vzhledem k tomu, že se taxin velmi rychle vstřebává z trávicího ústrojí, může smrt přijít doslova během několika minut po požití rostliny. V případě otravy je nezbytně nutné okamžitě přivolat lékařskou pomoc.

Tis je jedovatý i pro řadu zvířat, například pro koně, mezka, skot, ovce, prasata, drůbež a jiné, naopak pro hmyz a většinu divokých ptáků je tis zřejmě zcela neškodný (někteří ptáci pojídají míšky a šíří semena trusem).

Dříve byl tis používán proti vzteklině, střevním parazitům, proti hadímu uštknutí a zejména jako prostředek vyvolávající potrat. V současnosti jsou však tisové drogy považovány za zastaralé a značně nebezpečné. Z jehlic tisu se vyrábí cytostatikum taxol, které se užívá například při karcinomu vaječníku, prsu či plic.

Tisové dřevo je tvrdé, pružné a trvanlivé, takže bylo v minulosti užíváno k výrobě luků, kuší, nožů a hřebenů. Napuštěné černou barvou bylo pod názvem německý eben užíváno při výrobě nábytku, kořenovými dýhami se vykládaly truhlářské výrobky, používalo se na výrobu příborů, některých dechových hudebních nástrojů, píp a podobně. Protože v současnosti již není tis ani zdaleka tak běžný, jako býval v minulosti, je i jeho dřevo nyní používáno spíše výjimečně.

Tis bývá velmi často pěstován v parcích, a to v několika kultivarech, které se liší tvarem (sloupovitý či široký vzrůst, převislé větve), délkou jehlic či barvou míšek (cv. Lutea se žlutou míškou). Je možné jej tvarovat a vzhledem k tomu, že roste velmi pomalu, si udržuje daný tvar po mnoho let. Vyhovuje mu stinné umístění a dobře snáší i městské znečištěné ovzduší. Půda by měla být čerstvě vlhká, zásaditá a humózní. Množí se semeny nebo koncem léta stonkovými řízky, což je u okrasných forem jediný možný způsob množení.

Borůvka

Keříček vysoký 20 až 50 cm, s dřevnatějícími podzemními výběžky. Větve hranaté, zelené. Listy vejčité, jemně pilovité, na vrcholu zašpičatělé, na bázi zaokrouhlené. Bílé, nazelenalé nebo narůžovělé květy vyrůstají jednotlivě v úžlabí listů, nící, koruna kolovitě baňkovitá. Bobule kulovité, ojíněné, modročerné, někdy bělavé, zelenobílé nebo červené. Keřík kvete v dubnu až červnu.

Borůvka roste v kyselých lesích, na vřesovištích, pastvinách, skálách, na půdách kyselých, málo výživných, humózních, nepříliš suchých.

V léčitelství se sbírá list (Folium myrtillis), a to od června do září, nebo plod v době zralosti (Fructus myrtillis). Plody se suší na slunci nebo ve stínu, při umělém sušení teplota nesmí překročit 45 °C. List se suší obdobně, teplota při umělém sušení by neměla překročit 40 °C. Listy obsahují flavonoidy, třísloviny (asi 11 %), glukokininy, organické třísloviny, tanin, éterické oleje, sliz, pryskyřici a myrtillin. V plodech jsou přítomny kyseliny jablečná, citronová, benzoová a suxinicová, dále třísloviny (asi 7 %), tuky, pektin, pektóza, barviva a další látky. Vzhledem k tomu, že glukokininy snižují hladinu cukru v krvi, uplatňuje se borůvka zejména v diabetologii. Droga rovněž působí svíravě a dezinfekčně. Plody se osvědčily proti průjmům, antibakteriálně působí proti Escherichia coli a stafylokokům, příznivě působí na cévní stěny a na regeneraci oční sítnice, dezinfekčně při zánětu ústní dutiny a hrtanu. Odvar z listů se užívá zejména jako podpůrný prostředek při cukrovce, osvědčil se však i při střevním kataru, žaludečních křečích, zánětu močového měchýře nebo tlustého střeva.

Je všeobecně známo, že plody borůvky jsou jedlé a užívají se k výrobě kompotů, džemů, sirupů a vína.

Pěstování není náročné, jen je potřeba zajistit kyselou a humózní půdu. A častou zálivku.

výběr z naší tvorby
pokračování článku

Kalina tušalaj

Opadavý, až 4 m vysoký keř. Borka šedohnědá, rozpraskaná, mladé větve a pupeny žlutošedě plstnaté. Listy vstřícné, krátce stopkaté, vejčité, eliptické až obvejčité, na okraji pilovitě zubaté, na horní straně svraskalé, na spodní straně a na řapíku šedě plstnaté. Květy uspořádány v hustém chocholíku, 5četné, přisedlé nebo jen krátce stopkaté, drobné, do 8 mm v průměru, bělavé nebo žlutavé, v poupěti často načervenalé, tyčinek 5, čnělka trojcípá. Plodem je peckovice, zpočátku zelená, později červená, po dozrání leskle černá. Kalina kvete v dubnu až květnu.

Roste ve světlých lesích a na jejich okrajích, na křovinatých stráních, na půdách čerstvě vlhkých až suchých, humózních, výživných, vápnitých. Poloha slunná a teplá.

V léčitelství se sbírají zejména plody (Fructus viburni opuli), a to v době zralosti, ale i kůra (Cortex viburni opuli) nebo kůra z kořenů, obojí sbírané na počátku jara. Kůra obsahuje kumariny (esculentin, scopoletin, saligenin), glykosid salicin, tanin, fytosterol, cukr, pryskyřici, organické kyseliny (například mravenčí, octovou, valerovou, kaprylovou), flavonoidy, třísloviny, steroly, arbutin, cyklický alkohol viburnitol, hořčinu viburnin a další látky. V plodech jsou přítomny saponiny, cukry, pektin, červené barvivo, třísloviny, vitamín C a rovněž hořčina viburnin.

Kalina tušalaj se užívá zejména při léčení ženských potíží, jako jsou menstruační bolesti či křeče nebo nepravidelná menstruace (droga tlumí pohyby dělohy). Plody se osvědčily i při léčbě žaludečních vředů, zevně se kalina užívá na léčbu ekzémů a vyrážek. Z kůry se nejčastěji připravuje odvar (jednotlivá dávka max. 3 g drogy, denní dávka max. 8 g) nebo tinktura (2x až 4x denně 1 čajová lžička). Z plodů se připravuje nálev (1/2 polévkové lžíce drcených plodů na sklenici vroucí vody, luhuje se 15 minut, užívají se 4x denně 2 polévkové lžíce). Kůra z kořenů se užívá obvykle ve směsi s mléčným cukrem (usušená kůra se dobře pomele, rozetře se s mléčným cukrem v poměru 1 : 10 a bere se v dávkách „na špičku malého nože“) jako prostředek proti potratům nebo jako poměrně spolehlivý prostředek utišující menstruační bolesti a křeče. Droga je při nadměrném nebo dlouhodobém užívání mírně toxická (může vyvolat nevolnost, zvracení, průjem a podobně). Zcela kontraindikována je pro těhotné a kojící ženy. Toxická je nejen kůra, ale i čerstvé plody, které svou jedovatost ztrácejí teprve po tepelném zpracování.

Plody kaliny jsou po uvaření jedlé a lze z nich připravovat například marmeládu. Kalina je vhodnou dřevinou pro zpevňování břehů (má mělký kořenový systém, z něhož vyrůstá množství odmladků). Z tvrdého, pevného a žlutavě zbarveného kalinového dřeva se vyrábějí drobné dřevěné výrobky (hračky a podobně).

Jde o nenáročný druh, který se poměrně často pěstuje v parcích, zahradách či na sídlištích. Vyžaduje slunnou a teplou polohu, půda by měla být spíše suchá, vápnitá a výživná.

Pieris japonský

Jedná se o středně velký keř dorůstající do výšky 1–1,8 m a šířky 0,5–1,5 m. Je listnatý, stálezelený, s barvou listů zelenou až červenou. Kvete v dubnu až červnu, květy jsou bílé a nápadné. Pieris japonský je vhodné umístit na slunce nebo do polostínu.

Konvalinkově kvetoucí pierisy zaujímají mezi vřesovištními rostlinami v oblíbenosti horní příčky. Mají totiž velice dekorativní neopadavé listy a většina druhů brzy zjara kvete. V dnešní době se již málo pěstuje původní druh z Japonska, většinou na zahradách najdete odrůdy odlišného habitu, barvy květů i nově rašících listů.

Pieris nevyžaduje přílišnou péči, ale po odkvětu ostříhejte zavadlá květenství, aby se netvořily plody. Během sezony dvakrát až třikrát zkontrolujte listy, jestli na nich svrchu nejsou vidět světlé tečky. Znamenalo by to, že je napadl hmyz, jehož larvy vyžírají pletiva listů a zalepují spodek listů. V takovém případě stačí keř postříkat vhodným insekticidem (Mospilan). Pokud v zimě napadá těžký sníh a máte rostlinu na dosah, jemně z ní sníh oklepejte, aby neohýbal a nepřelámal křehké větvičky.

Zatímco vyzrálé výhony pierisů jsou pro naše klimatické podmínky dostatečně mrazuvzdorné, čerstvě vyrašené lístečky jsou na mrazíky velmi náchylné a často namrzají, a to někdy i při teplotě 0 stupňů Celsia. Naštěstí to však pro rostlinu nemívá tragické následky, protože vyzrálé výhony snadno regenerují a opět krásně vyraší. Tuto vysokou regenerační schopnost můžeme snadno využít i v případě, kdy nové výhony vůbec nenamrznou. Seřízneme-li je včas, snadno přinutíme rostlinu opět k rašení, čím se efekt pestrých nových výhonů může prodloužit o další 2 až 3 týdny. Tímto zásahem také dosáhneme nižšího vzrůstu a kompaktnějšího tvaru rostliny. Kdyby ale tento zákrok přišel příliš pozdě, s největší pravděpodobností se připravíme i o efekt kvetení v příštím roce.

Pierisy jsou vřesovištní rostliny a tak se s nimi musí při výsadbě i zacházet. Zem musí být dobře připravená, propustná a lehká, doporučuje se smíchat rašelinu se zetlelým listím nebo hrabankou, popřípadě jemnou kůrovou drtí s pilinami. V těžké zemi se jim dařit nebude, listy budou žloutnout a opadávat a keř bude trpět na škůdce. Výsadbová jáma se nedělá hluboká, ale široká. Máte-li jílovité podloží, udělejte vyvýšený záhon. Keř je mrazuvzdorný.

Na zahradách lze pierisy využít mnoha způsoby. Hodí se především do vřesovišť, do pozadí skalek, do řídkého podrostu stromů, jako součást smíšených skupin, pro výsadbu atriových zahrádek i pro velmi moderní pojetí zahradní architektury. Díky existenci velmi kompaktních a zakrslých odrůd výborně poslouží pro okrasu i těch nejmenších zahrádek a dvorků.

Autor: © Mgr. Michal Vinš

Foto: © Chiswick Chap



přidejte sem svůj příspěvek

Něco Vám není jasné? Zeptejte se na to ostatních. Určitě Vám pomohou.
K zeptání použijte tento formulář.


Nadpis / Dotaz
Jméno
E-mail
Dokažte, že jste člověk a napište sem číslicemi číslo dvacetsedm.
Sdělení

Všechna políčka formuláře je třeba vyplnit!
E-mail nebude nikde zobrazen.


příběhy
K článku zatím nebyl napsán žádný příběh.

Témata

    Zajímavé články

    nové příběhy

    Modrá skalice na postřik stromů

    Božena Procházková

    Děkuji za odpověď
    B. Procházková

    Počet odpovědí: 0 | Stálý odkaz | Odpovědět

    Modrá skalice na postřik stromů

    Zahradník

    Postřik z modré skalice připravíte smícháním 10 g modré skalice a jednoho litru teplé vody.

    Počet odpovědí: 1 | Zobrazit odpovědi | Stálý odkaz | Odpovědět

    Modrá skalice na postřik stromů

    Božena Procházková

    V jakém poměru namíchat postřik modrou skalicí starý strom švestky. Plíseň i prezimujici škůdci. Děkuji za radu. B. Procházková

    Počet odpovědí: 1 | Zobrazit odpovědi | Stálý odkaz | Odpovědět

    novinky a zajímavosti

    Chcete odebírat naše novinky?


    Dokažte, že jste člověk a napište sem číslicemi číslo dvacetsedm.