Informace od profesionálů
 |
MENU
CHOROBY
PĚSTOVÁNÍ
ŠKŮDCI
RECEPTY
Pokud jste kamélii zakoupili na podzim, nechte ji v květináči a do přesazování či vysazování na záhon se pusťte až na jaře. Rostlina bude mít dostatek času na zakořenění a nebude trpět nedostatkem vody. Kamélie vyžaduje kyselou a kyprou půdu, která nebude zadržovat přebytečné množství vody, stejně jako rododendron.
Více o zalévání, hnojení či pěstování se dozvíte na stránce Jak pěstovat kamélie.
Buxus je na pěstování poměrně nenáročná rostlina. Pokud jej pěstujete na zahradě přímo na záhonu, přezimuje bez problémů. Pro přezimování buxusů pěstovaných v nádobách je třeba vybrat chráněné místo v záhonu, kam nádobu zahrabeme hluboko do hlíny, nebo nádobu přemístit do chladné, bezmrazé světlé místnosti. Nezapomeňte rostlinu občas zalít. Vysazování či přesazování buxusů se provádí v předjaří vždy s celým kořenovým balem a po výsadbě je třeba rostlinu pravidelně a vydatně zalévat.
Zdroj: Buxus
Při velikosti 2 metry jsou rostliny asi 50 cm široké, tudíž je při vysazování u plotu doporučen odstup asi 50–60 cm od daného oplocení.
Zdroj: Jak sázet thuje smaragd
Vysazování je odvislé od velikosti a umístění pergoly. Keře vysazujeme ve vzdálenosti přibližně 2 m od sebe kolem vodorovné konstrukce, přičemž ramena směřují dovnitř plochy pergoly. Výsadbu provádíme do jamek širokých 20 cm a do hloubky 30 cm, přičemž místo štěpení bude 3–5 cm nad povrchem půdy. Poté musíme do jamky nalít alespoň 5 litrů vody, která na začátku ulehčuje růst. Na konci výsadby zeminu kolem sazenice udusáme.
Když přijde jaro a půda nebude zmrzlá, můžete dřevité řízky zasadit do květináčů se zeminou nebo je přenést na záhon. Nezapomeňte však sazenice nejprve otužovat, tedy postupně je zvykat na venkovní podmínky. Je také dobré, když se sazenice v prvním období udrží pod tunelem z netkané textilie.
Na záhonu udělejte do půdy svislé, dosti hluboké jamky a sazenice do nich umístěte tak, aby nad povrch vyčnívaly jen krátké kousky, pouze několikacentimetrové konečky. Nad zemí by měl vyčnívat pouze vrchol řízku s nejvyšším pupenem). Půdu kolem sazenic důkladně udusejte, nejlépe jemně prohněteme rukou. Je důležité, abyste při přesazování sazenic na záhon nepoškodili spodní část kořenových výhonů, protože tam mohou být sotva viditelné kořeny. Nesmíte tedy sazenice do země silně tlačit. Měly by se lehce vsunout do předem připravených otvorů.
Po několika týdnech (asi 10) by se měly objevit první listy, to si pak si můžete být jisti, že sazenice zakořenila a adaptovala se. Zakořeněné dřevité řízky lze vysadit na podzim na své určené stanoviště, například do řady na živý plot.
Zdroj: Množení habru řízky
K vysazování ostružiníku je třeba se odhodlat optimálně na podzim. Malinoostružiník a ostružiník bez trnů je určitě vhodnější vysazovat na jaře v době, kdy už nehrozí mrazy. Je třeba jej vysazovat s oporou. Optimálně bychom jej měli drátem připevnit v různých výškách. Opěrná konstrukce za pomocí drátěnky je naprosto ideální. Sazenice by od sebe měly mít odstup zhruba okolo 1 metru. U bujně rostoucích kultivarů se doporučuje až trojnásobná vzdálenost.
Ostružiník se může množit i pomocí semen. Semena ostružiníku se nejdříve namočí na dva dny do vody, aby změkla. Poté jsou semena ostružiníku připravena na výsev. Semena ostružiníku se zasadí do substrátu pro ovocné stromy, klíčení se urychlí igelitem.
Na zahradě vysazujeme jednoleté výhony ostružiníku se dvěma až třemi adventivními pupeny, umístěnými na podzemní části oddenku. Ostružiník vysazujeme zhruba na vzdálenost 50 cm od sebe, v řádcích alespoň 2 metry od sebe. Velmi důležitý je u ostružin i jejich řez. Řešit bychom jej měli v předjaří a redukovat je zapotřebí počet výhonů na 3 až 5. Zkrátit bychom je měli podle jejich síly klidně i celou jednu třetinu délky. Zkracovat musíme v době, kdy je keř své spodní části dřevnatý. Hlavní letorosty během vegetačního období v žádném případě nezkracujte. Při jarním řezu by měla být výsledná délka rostliny mezi 2 až 4 metry.
Zdroj: Stříhání ostružin
Na polích se ve velkém pěstuje kukuřice na zrno (Zea mays indentata), říká se jí krmná nebo také „koňský zub“, a sice pro podobnost semen se zuby koně. Je to velice důležitá plodina pro výrobu škrobu, potravin a mouky.
Kukuřice obecná (Zea mays indurata) se liší tvarem zrn, která jsou kratší, tvrdá a kulatější. Má podobné využití, ale u nás se moc nepěstuje. Rozšířená je spíše v zámoří, hlavně v Jižní Americe.
Cukrová kukuřice (Zea mays invar. saccharata) bude zajímat zahrádkáře. Řadí se mezi zeleninu a konzumuje se syrová nebo na mnoho způsobů v kuchyňské úpravě. Semena obsahují hodně cukru, vitamínu B i vlákniny.
Pukancovou kukuřici (Zea mays everta) znají milovníci popcornu v podobě pražených puklých zrn. Díky vysokému obsahu škrobu bobtnajícího při zahřátí jsou pražená zrna mnohem větší, než byla v původní velikosti.
Moučná kukuřice (Zea mays amylacea) má měkká zrna složená převážně ze škrobovin. Používá se k výrobě mouky na speciální pečivo (tortilly a podobně), bývá i barevná. U nás se nepěstuje, takže ji uvádíme spíše pro zajímavost.
Zbývá ještě indiánská kukuřice, druh s menšími klasy a různobarevnými zrny. Jedná se o kukuřici okrasnou, která je využívána jako dekorace. Vypadá úžasně, a tak není divu, že se její obliba mezi pěstiteli rychle šíří.
Jakmile zaschnou kukuřici „vlasy“, zkuste rozbalit klas a dloubnout nehtem do zrnka. Pokud je měkké a tekutina vodová, ještě je na sklizeň čas. Ze zralého zrna po narušení prýští mléčná tekutina, zato přezrálé zrno je jen moučnatě škrobovité. Sklizené klasy nechte v suknicích, loupejte je až před úpravou, aby neztrácely chuť.
Kukuřici můžete jíst syrovou, kuchyňsky upravovat vařením či v mikrovlnné troubě, grilovat i zamrazovat. Syrové klasy neskladujte dlouho, moučnatí a ztrácí svěží chuť. Při vaření kukuřice nepřidávejte do vody sůl, zrna by ztvrdla, přidejte ale lžíci cukru – zvýrazní se chuť i vůně.
S kukuřicí si nejen pochutnáte, ale i polepšíte: látky obsažené v zrnech zahánějí stres a zásobí mozek okamžitou energií. Odbourávají také únavu a podrážděnost, podporují soustředění a zvyšují vaši odolnost proti špatným náladám.
Pokud vám lahůdková kukuřice chutná, není problém vypěstovat si ji na zahradě. Semena (odrůda může být i barevná) se vysévají v době, kdy má půda teplotu alespoň osm stupňů. Hybridy ji potřebují ještě prohřátější, s výsevem není radno spěchat, protože při nižších teplotách semena nevyklíčí. Předpěstování je možné od března ve skleníku, asi po pěti týdnech jsou sazeničky vhodné k vysazování. Před výsadbou je alespoň deset dní otužujte. Přesazování se nebojte, kukuřice ho snáší velmi dobře. Rostliny vysazujte na dvacet pět centimetrů od sebe, řádky by měly mít vzdálenost tak sedmdesát pět centimetrů. Předpěstováním získáte o tři týdny časnější sklizeň. Pro postupnou (prodlouženou) sklizeň vysévejte kukuřici postupně v intervalu dvou týdnů, další jarní výsevy po oteplení už nemusíte předpěstovávat.
Zdroj: Vařená kukuřice
Hnojení révy je velmi důležité, a to především v období, kdy čekáte úrodu. Na keřích révy vinné postupně vylamujte zálistky ve spodní části letorostů. Půdu kolem keřů kypřete a přihnojujte roztokem dusíkatého hnojiva, zejména pokud keře špatně rostou. Někteří pěstitelé doporučují pro větší výnosy a kvalitní plody na jaře použít vedle dobrého kompostu také dávku Kristalonu Start a v srpnu dávku Kristalonu Podzim. Jiní radí rozhodit na jaře kolem keře 2–3 hrsti Cereritu a zapravit do půdy okolo rostliny.
Nezapomínejte na pravidelné přihnojování, protože vinná réva trpívá nedostatkem mikroprvků, jako je bor, molybden nebo železo, což může následně zapříčinit chlorózy a jiné fyziologické nemoci. K přihnojování můžete používat buď granulovanou chlévskou mrvu, nebo speciální vodorozpustné hnojivo pro vinnou révu. Použití hnojiva je velmi jednoduché, stačí do konve nasypat vrchovatou lžíci hnojiva na 10 litrů studené vody a každých 14 dní použít cca 5–10 l pro jednu sazenici (záleží na velikosti rostliny).
Vinnou révu můžete podpořit také postřikem na list (nejlépe v červenci, kdy keř dosahuje maximální listové plochy). Rostlina si tak může potřebné látky brát kořeny i listy a nezatěžuje ji tak rozvod živin. Hlavními prvky, které hrají při výživě révy rozhodující roli, jsou dusík, fosfor, draslík, hořčík, vápník, bor, zinek, molybden, měď, železo a mangan.
Jedním z prvních příznaků nedostatku (ale někdy i nadbytku) výše uvedených prvků je žloutnutí a takzvané tabákovatění listů. Tyto příznaky však mohou být i ukazatelem mnoha dalších chorob, ať už virových či bakteriálních – o tom viz níže Choroby a škůdci vinné révy.
Potřebnou výživu může vašemu keři dodat například hnojivo PREMIUM – VINNÁ RÉVA, které je 100% vodorozpustné a obsahuje všechny potřebné živiny včetně důležitých mikroprvků. Optimální poměr jednotlivých živin splňuje nároky na zdravý růst rostliny a zajišťuje bohatou úrodu kvalitních hroznů. Zvýšený obsah draslíku příznivě ovlivňuje délku skladování hroznů po sklizni, obsah hořčíku zlepšuje chuťové vlastnosti hroznů. Aplikační roztok připravíte rozpuštěním 10 g hnojiva v 10 l vody. Doporučená dávka roztoku je 5–10 l k sazenici. Doporučená intenzita přihnojování je maximálně 1x za týden v období vegetace (duben–srpen) v závislosti na půdních podmínkách. Hnojivo lze použít i pro listovou aplikaci, přičemž je možné ho kombinovat s přípravky na ochranu rostlin. Roztok se připraví rozmícháním 50–100 g hnojiva v 10 l vody, roztok se rovnoměrně aplikuje postřikem na list v množství 0,04 l/m2. Postřik lze aplikovat před květem 2x ve čtrnáctidenních intervalech a 3x po odkvětu, neaplikovat v době kvetení.
Jako granulované organické hnojivo na hnojení vinné révy můžete použít výrobek Trumf Réva. Toto zahradní hnojivo je vyrobeno čistě z přírodních surovin (přírodní hnojivo). Obsahuje hořčík pro chutnější hrozny a také zvýšený obsah draslíku pro vyšší trvanlivost hroznů po sklizni. Vyrovnaný přístup živin zajišťuje unikátní forma drobků, které účinkují rychleji než granule, a to od 1 týdne po aplikaci. A jak používat toto hnojivo? Při vysazování révy aplikovat 100 g/m2, během růstu (tedy cca 3 měsíce po vysazení) pak 50–100 g na jednu rostlinu.
Mochyni ojíněnou (Physalis pruinosa) můžete znát také pod názvy Ananaskirsche Goldmurmel nebo Ground Cherry. Je to velmi raná odrůda a velice výnosná. Odolává nepřízni počasí i nižším teplotám, pěstovat ji můžete ve skleníku, fóliovníku i na prosluněném záhonu. Během růstu vytváří (na záhonu) jen asi 40 až 60 centimetrů vysoké pevné rostliny, ze kterých lze sklidit i více než 100 kusů velice chutných, v průměru asi 1 až 1,5 centimetru velkých šťavnatých zlatožlutých plodů, chutí připomínající ananas s nádechem rajčete. Ve skleníku a fóliovníku mohou rostliny dorůst až do výšky 120 centimetrů. Hodí se i na záhon, do velkých květináčů, truhlíků a okrasných koryt na balkony a terasy. Mochyně se vysévá v březnu či dubnu do truhlíku, teprve poté se sází na vybrané stanoviště.
Mochyně dužnoplodá je rostlina pocházející z Mexika. Plodí mnoho kulatých zelených nebo někdy i fialkových plodů o velikosti cca 5 cm. Nejzralejší plody pak vytvářejí drobné lampiony. Plody se hodí do pokrmů jako ratatouille nebo do omáček. Používají se často také coby náhrada lilku. Semínka se vysévají na konci března na teplé a slunečné stanoviště. Malé rostlinky se sadí ve velikosti 5 cm a od 20. května se dají přesadit ven. Doporučený spon je 80 x 80 cm. Od srpna se můžete těšit na úrodu.
Mochyně drobnoplodá (Physalis angulata) roste v tropické Americe. Dorůstá výšky 30–50 cm. Lodyha je přímá. Listy jsou střídavé, tmavě zelené, vejčité až vejčitě kopinaté se zubatým okrajem a báze je asymetrická. Kvete nažloutlými květy s 5 cípy, koruna je ve spodní polovině bez výrazných skvrn, kalich je zelený a stopka má zpravidla delší korunu. Plodem je žlutooranžová až žlutá či zelená bobule o průměru 1–1,2 cm, která se smí jíst, kalich je zelený, dlouhý 2–3,5 cm. Pěstuje se podobně jako rajčata. Je tedy nutné předpěstování, vysazování do fóliovníků, pařenišť a podobně. Množí se bez problémů sama. Pokud ale chcete, tak dělením trsů nebo semeny. Kvete v červnu, červenci nebo v srpnu.
Mochyně peruánská je jedlá, ale až po dozrání. Nezralé plody vám naštěstí dojdou i doma. Plody obsahují vitamin C, karotenoidy (například kryptoxantin), sacharidy, kyselinu citronovou a alkaloidy. Z alkaloidů například solanin nebo physalin. Zralé plody poznáte podle toho, že květ zaschne a uvnitř zůstane oranžová třešnička. Z jedné bobule budete mít dostatečný počet semen na pěstování.
Máte-li na zahradě oranžové lampionky, půjde s největší pravděpodobností o mochyni židovskou. Její plody jsou jedovaté a tento druh se hodí pouze na dekorace.
Mochyně židovská je příbuzná jedlé mochyně peruánské (Physalis peruviana). Mochyně židovská třešeň je snadno rozpoznatelná díky typickým velkým oranžovým až červeným uzavřeným kalichům s bobulí uvnitř. Kalichy zůstávají po opadu listů na stoncích dlouho do zimy. Podobají se čínským lampionům. Mochyně židovská třešeň je vytrvalá rostlina, silně odnožuje a tvoří souvislé porosty. Roste až do výšky 40–60 cm, má šroubovitě uspořádané listy 6–12 cm dlouhé a 4–9 cm široce vejčité až trojhranné. Lodyhy jsou jednotlivé, nevětvené. Květ je nenápadný, bělavý, typický pro lilkovité, je tedy podobný květu rajčete. Nezralé plody obsahují dostatečné množství solaninu, aby vyvolaly gastroenteritidy a průjem u dětí. Zralé plody jsou nejedlé. Zbytek rostliny je kvůli vysokému obsahu solaninu jedovatý.
Zdroj: Mochyně
Vinná réva se nejčastěji vysazuje na jaře do teplé půdy (to je od dubna do poloviny května), ale může se vysadit i na podzim (nejlépe v říjnu). Při podzimní výsadbě je však nutné zeminu zakryt chvojím nebo listím, aby nedošlo ke zmrznutí kořínků (můžete použít i hnůj, který v době mrazů vytváří teplo). Sazenici 24 hodin před sázením namočte do vody nebo do hodně řídké hliněné kaše, aby pořádně nasála vláhu. V místě, kam chcete rostliny vysadit, si nejprve vytyčte vzdálenost jednotlivých sazenic a zatlučte zde opěrné kolíky. Při výsadbě ke zdi nebo k pergole musí od nich být jáma vzdálená alespoň šedesát centimetrů. Rostlinky sázejte ve vzdálenosti podle budoucího vedení (pro jednopatrové v řadách a u stěn minimálně 120 cm od sebe, pro dvoupatrové u stěn budov 80 cm od sebe). Před hloubením jamek zarazte do připravené půdy 2 m dlouhé kůly (tyč nebo silný drát pro vyvazování letorostů). Jamku vyryjte rýčem do hloubky 40 cm a to na svahu pod kolíkem, ve volné řadě v jižním směru nebo směrem od zdi. Na dno jamky vhoďte lopatu dobrého kompostu (ne čerstvý hnůj!). Spodní kořínky sazenic zkraťte na šířku dlaně, všechny postranní odřízněte. Sazenici v jamce postavte mírně šikmo ke kolíku tak, aby místo srůstu podnože s roubem bylo cca 5 cm nad zemí. Kořínky v jámě pečlivě rozložte na všechny strany a jejich konce nasměrujte mírně dolů, prosypte kompostem, jamku zasypte zeminou do poloviny její hloubky, nasypanou zeminu stlačte (ušlapte), aby mezi kořínky nezůstaly vzduchové bubliny, a zalijte 5–10 litry (při podzimní výsadbě nezalévejte). Po vsáknutí vody sazenici zahrňte zeminou a z lehké půdy upravte nad sazenici růvek z lehké hrabanky asi 10 cm nad očkem. Růvek (nahrnutou zeminu) udržujte až do srpna kyprý a vzdušný, jen dávejte pozor na snadné vylomení křehkých letorostů. Půdu udržujte okopáváním celý rok v bezplevelném stavu. A nezapomeňte zalévat, kořenový systém se teprve tvoří a nemá šanci dosáhnout ke zdrojům spodní vody. Proto musíte zalévat, zalévat a zalévat. Nejvhodnější je jednou za čas velkými dávkami vody. Rostlinu ze začátku nepřihnojujte, kvalitní zahradnický substrát je dostatečným zdrojem živin.
Intenzivní péče o mladou výsadbu se vám bohatě vyplatí. Během prvních dvou let budete muset kopeček zeminy opatrně kypřit, aby se rašící výhon dostal lehce na povrch. Na jaře, až výhon vyroste do deseti až patnácti centimetrů výšky, zeminu opatrně odhrňte. Objeví-li se nad povrchem takzvané rosné kořínky, seřízněte je a stejně postupujte během celého vegetačního období. Výhon seřízněte na jeden pupen tak, aby zůstal jen jeden silný výhon. Odstranění kořínků a výhonů neprovádějte za slunečného počasí, aby nedošlo k vysychání kmínku. Průběžně odstraňujte také plevel a při přílišném suchu rostlinu zalévejte. Sazenice musí dobře zakořenit v hluboce prokypřené půdě. Dobře vyvinutý kořenový systém pak umožňuje rostlinám dobře snášet suchá období. Prvotřídní sazenice a jejich pečlivá výsadba spolu s dokonalou péčí během vegetačního období jsou hlavními předpoklady úspěchu pěstování vinné révy. Zdárný růst révy bude dále záviset především na pravidelném řezu prováděném v průběhu vegetačního období, ale tomuto tématu se již věnuje další článek.
A kde si vlastně můžete sehnat sazenice vinné révy? Jsou běžně k dostání v zahradnických centrech či na zahrádkářských výstavách a seženete je i přímo u vinařů, kteří je mívají podstatně levnější. Na jejich stránkách najdete i přehled prodávaných odrůd s popisem, podívejte se například na:
Masti, krémy, emulze a další lékové formy používané v lékařství obsahují často kortikoidy (kortikosteroidy). Jsou to uměle připravené hormony, svým složením podobné glukokortikoidům produkovaným kůrou nadledvin. Mají protizánětlivý, protialergický a protisvědivý účinek a jsou určeny především k léčení akutního ekzému. Dlouhodobé používání preparátů z této skupiny s sebou však přináší určitá rizika. Lokální léky s obsahem kortikoidů by proto měly být užívány jen krátkodobě, pokud je to opravdu nezbytné a pouze dle instrukcí lékaře. Kortikoidy neléčí vlastní onemocnění, jen tlumí jeho průběh.
Dlouhodobě podávané kortikoidy působí tlumivě na produkci přirozených hormonů kůry nadledvin. To se projeví jako akutní neschopnost organismu reagovat na zátěž, stres. Dlouhodobé používání silných hormonálních prostředků a jejich vstřebávání vede dále k chronickým změnám. Tyto poruchy se podobají příznakům vyskytujícím se při nadprodukci přirozených hormonů produkovaných v organismu či vedlejším účinkům při systémové léčbě kortikoidy. Dochází k poruše metabolismu kostí, objevení osteoporózy, tukového polštáře na zádech, změnám nálad, vzniku akné, zvýšení krevního tlaku, možnosti vzniku žaludečních vředů, snížení produkce inzulínu, změně tvaru obličeje (měsíčkovitá tvář). Těmito závažnými poruchami jsou ohroženy zejména malé děti, také u těhotných žen je nutné aplikovat tyto prostředky velmi opatrně.
Používané léky jsou vlastně synteticky vyrobené látky, které napodobují strukturu přírodních hormonů a v mnoha případech ještě vylepšují jejich působení speciální chemickou úpravou. Utlumují ale vlastní tvorbu těchto hormonů v těle, což se dá zvládnout opatrným zacházením s jejich dávkováním a hlavně precizním postupem při vysazování těchto léků.
Mezi tyto léky patří Prednison nebo Medrol. Medrol nemůže být podán dětem, neboť není pro pediatrickou (dětskou) indikaci u nás v ČR registrován. Takže pro děti jen Prednison.
Lék Prednison obsahuje léčivou látku prednison, která patří mezi syntetické kortikosteroidy. Prednison je poměrně silné imunosupresivum, které tlumí imunitní systém na více úrovních a působí protizánětlivě. Prednison brání shlukování bílých krvinek v místě zánětu a narušuje funkci lymfocytů. Léčivá látka prednison se v těle v játrech dále upravuje na prednisolon. Prednison se může použít v situacích, kdy je třeba tlumit imunitní systém a zánětlivou odpověď. Typickými indikacemi jsou alergické reakce, zhoršení zánětlivých onemocnění dýchacích cest (astma, CHOPN) a autoimunitní nemoci. Vzhledem k častému výskytu nežádoucích účinků při chronickém užívání se lék podává spíše akutně a v krátkém časovém intervalu. Ne vždy je to ovšem možné a některé formy výše uvedených chorob si bohužel vynucují dlouhodobé podávání Prednisonu. Prednison se vyrábí ve formě tablet o síle 5 a 20 miligramů. Dávka je striktně individuální a většinou se pohybuje okolo 5–60 miligramů denně. Ideální doba podání je ráno. Nedoporučuje se náhlé vysazení léku, ale postupné snižování dávky.
Medrol je lék, který patří mezi kortikoidy (což jsou synteticky vyráběná analoga kortikoidních hormonů tvořených v kůře lidských nadledvin). Jeho účinnou složkou je sloučenina metylprednisolon. Léčivá látka metylprednisolon je už přímo účinná, takže se neztrácí čas s její další přeměnou v těle, probíhá jen malá úprava v játrech a taky v ledvinách. Lék navíc obsahuje skupinu metyl-Ch3, která zesiluje účinek tohoto kortikoidu – hlavně v plicích, kůži a ledvinách! Medrol se může použít v situacích, kdy chceme tlumit imunitní systém a zánětlivou odpověď. Typickými indikacemi jsou alergické reakce, autoimunitní nemoci a zhoršení zánětlivých onemocnění dýchacích cest (astma, CHOPN). Vzhledem k častému výskytu nežádoucích účinků při dlouhodobém užívání se však lék podává spíše akutně a v krátkém časovém intervalu. Medrol se vyrábí ve formě tablet o síle 4–100 miligramů. Dávka je striktně individuální a většinou se pohybuje okolo 16–32 miligramů denně. Ideální doba podání je ráno. Nedoporučuje se náhlé vysazení léku, ale postupné snižování dávky. Lék by nikdy neměl být užíván bez vědomí předepisujícího lékaře! Medrol má při dlouhodobém užívání celou řadu vedlejších účinků, podobně jako ostatní kortikoidy. Tyto vedlejší účinky se většinou shrnují pod pojem Cushingův syndrom. Velká opatrnost je nutná u jedinců, kteří trpí nějakou infekcí, protože by jim kortikoid mohl oslabit imunitní systém a způsobit těžký průběh infekce.
Zdroj: Kortikoidy a alkohol
Muškáty, které si kupujete v naší republice, k nám původně přicestovaly až z horké Afriky. K pěstování tuzemských muškátů se i dnes často používají řízky, které pocházejí z matečních rostlin z jižní části polokoule. Letité zkušenosti totiž přesvědčily i náruživé „řízkovače“ muškátů, kteří získávali řízky z matečních rostlin zimujících u nás, že to není to pravé ořechové, a že řízky, které k nám přiletí počátkem roku z Keni nebo Izraele, mají neskonale lepší schopnosti růstu.
Muškáty mohou být převislé, vzpřímené, polopřevislé, ty jsou kombinací prvních dvou, a velkokvěté. V obchodech muškáty najdete už od poloviny března. Nabízí se široké spektrum barev od stále nejoblíbenější klasické červené barvy po odstíny temně červené, růžové, bílé, fialové, s okem nebo žíhané.
Řízkováním se množí všechny druhy muškátů, výjimku tvoří pouze některé vzpřímené odrůdy muškátů, které se množí z osiva. Tyto muškáty bývají velmi odolné vůči rozmarům počasí, a tak se používají zejména pro parkové úpravy. Jejich růst je velmi bujný a při jejich pěstování je nutné používat takzvaný retardátor.
Hlavním problémem řízkování matečních rostlin v domácích podmínkách je jejich zdravotní stav. Rostliny, ať je zimujete sebelépe, bývají po zimě bledé a vytáhlé a často i napadené nemocemi. Řízky z takových rostlin většinou nemají nejlepší základ a jejich růst je tímto poznamenaný. Většina zahradnických podniků proto nemá vlastní matečnice a používá právě výhonky, které v obrovském množství přilétají do Evropy z Afriky nebo Blízkého východu. Mateční rostliny v těchto oblastech tak mají stabilně optimální podmínky pro svůj růst a řízky z těchto rostlin jsou vitální a také zdravé, protože výhonky jsou neustále fytosanitárně sledované.
V Evropě se pak výhonky nechají zakořenit při teplotě 15–20 °C a za týden až deset dní už jdou do distribuce. V zahradnictvích se zakořeněné řízky přesadí do kontejnerů příslušných rozměrů a dalších 6–10 týdnů pak trvá dopěstování rostlin do požadované velikosti, obvykle při 15 °C.
Muškáty jsou v současnosti u pěstitelů opět na vzestupu. Nejoblíbenějším druhem jsou stále muškáty převislé (peltatum) s jednoduchým květem, to jsou přesně ty, které utvoří na vašem okně nebo balkoně ten největší a nejbohatší převis. Nejprodávanější barvou u převislých muškátů zůstává červená barva a až daleko za ní jsou další barvy, především růžová a lila. Převislé muškáty lze koupit i jako plnokvěté, ty mají velké květy, ale oproti převislým muškátům s jednoduchým květem nevytvářejí tak bohatá květenství. Muškáty vzpřímené (zonale) jsou oblíbené už od dob našich babiček.
Dnes je v nabídce nepřeberné množství barev a tvarů květů, velmi krásné jsou vzpřímené muškáty dvoubarevné, s okem nebo žíhané. Tyto druhy by se měly vysazovat zejména na místa, kde máte posezení nebo kde na muškáty dobře uvidíte, abyste se zblízka mohli kochat nádherou květů. Oblíbená je i kombinace obou těchto skupin, tedy muškáty polopřevislé, které vám zaručí krásný pohled na vaše okna zvenku i zevnitř.
Muškáty je možné dát ven až koncem dubna, protože by neměly přemrznout. Mráz je značně poškodí a jejich znovuobražení trvá velmi dlouho. Ideální denní teplota pro muškáty je přes 12 °C.
Sazenice muškátů je po zakoupení nutné přesadit do truhlíků nebo nádob, ve kterých je budete pěstovat. Příliš malé sazenice uvítají ještě mezipřesazení do větších sadbovačů nebo květináčů. Obecně platí, že čím větší nádoba a množství substrátu, tím lepší je to pro rostliny. Na substrátu se vyplatí nešetřit. Při výběru substrátu dbejte především na jeho strukturu, určitě by měl obsahovat kokosové vlákno, které je duté, díky této své vlastnosti skvěle vede k rostlinám vodu i vzduch.
Při vysazování muškátů do truhlíků se doporučuje na 60cm truhlík dávat maximálně tři rostliny, pro 40cm truhlík pak dvě rostliny, větší hustota rostlin je jejich celkovému růstu spíše na škodu. Muškáty by se pak měly udržovat při teplotě do 20 °C, než je možné dát je koncem dubna ven. Ideální umístění pro muškáty je osvětlená strana, prakticky od jihovýchodu až po jihozápad. V péči o muškáty je důležité vyvarovat se zejména jejich přelití. Jinak jsou tyto rostliny poměrně nenáročné a vděčné. Použití preventivních postřiků není u muškátů nutné. Hnojení se doporučuje od zakoupení až do poloviny června startovacím hnojivem nejméně jednou týdně. Poté hnojíme hnojivem pro muškáty nebo balkonové květiny až do konce sezony. Pravidelně a často hnojené rostliny mají krásně zelenou barvu listů a bujně rostou.
Zdroj: Kdy dát ven muškáty
Zmiňovala jste nebezpečí houbových chorob. Už nějaké hrozí?
Ano, je to dáno zvyšujícími se teplotami. Ale nežli budu konkrétní, musím se nejprve trošku věnovat filozofii přístupu pěstitele k přírodě a k jeho vinici. Ten může být trojí. Ten první přístup – klasické pěstování – známe dlouho a také jsme ho dlouhé desítky let plánovaného hospodářství uplatňovali. Spočívá v názoru, že chci od révy co nejvíce a v pokud možno slušné kvalitě a vliv takovéhoto konání na prostředí mě nezajímá. V tomto případě se hnojí až přemrštěnými dávkami hnojiv. Ochranné prostředky proti chorobám a škůdcům se se používají preventivně v pravidelných intervalech. Důsledkem je, že půda je zásobena některými živinami v nadbytku a obsahuje rezidua (zbytky) postřiků. Tím je potlačován přirozený život organizmů žijících v půdě, od mikroorganizmů až větší organizmy, jako jsou například žížaly. Užiteční tvorové se pak stěhují jinam, kde je méně „jedů“.
Druhý filozofický přístup k chování pěstitele ve vinici je „integrovaná produkce“. Slovník cizích slov tento výraz vysvětluje jako spojování prvků v harmonický celek. Těmi prvky v případě vinice je omezení přehnojování půd, náhrada černého úhoru nějakým způsobem ozelenění. Tím se omezí počet průjezdů těžké mechanizace. Když se totiž jezdí v meziřadích vždy na stejných místech, vede to k vytváření utužené podorniční vrstvy, neprůchodné pro vodu a vzduch. O práci s půdou jsme už ostatně mluvili. Dalším velevýznamným počinem při této filozofii je omezení chemických přípravků proti chorobám a škůdcům. Moudrý pěstitel aplikuje přípravky jen tehdy, kdy to má smysl! Tedy rozhodně ne preventivně desetkrát až dvanáctkrát ročně, jak se dělo při klasickém pěstování, ale jen tehdy, kdy přípravek bude mít na co působit. A jsme u jádra věci integrovaného pěstování – tím je aplikace přípravků na ochranu rostlin podle aktuální potřeby. Jen tehdy totiž přípravek bude účinně působit. Tím se počet aplikovaných dávek podstatně sníží, pěstitel se chová k prostředí šetrně a příroda se mu odmění spoluprací, především v boji proti škůdcům: ve vinici se usadí predátoři, kteří se budou na likvidaci škůdců spolupodílet.
Třetím principem je „bioprodukce“, kdy jsou chemické přípravky nahrazovány aplikací různých přírodních produktů a výsledkem jsou biohrozny. Ale zde musím upozornit, že tento postup není jednoduchý a nemusí být vždy úspěšný. Myslím, že běžnému zahrádkáři naprosto postačí dodržovat pravidla integrovaného pěstování, jak mu to jeho prostředky a schopnosti dovolí.
Jsou proti houbovým chorobám některé odrůdy odolnější?
To je výborná otázka. Velmi obecně lze říci, že odrůdy s jemnějšími pletivy, především v listech, podlehnou houbovým chorobám dříve. Jemnější pletiva jsou většinou u odrůd, které mají zároveň kratší vegetační dobu, jako například Modrý Portugal, Müller Thurgau či Muškát moravský. Ale není to pravidlem, protože některým houbovým chorobám snadno podléhá i odrůda Ryzlink vlašský, která má také jemnější pletiva, ačkoli jeho vegetační doba je poměrně dlouhá. Prostě každá odrůda má jinou citlivost vůči té které houbové chorobě.
Existuje však skupina odrůd, které odolávají houbovým chorobám více nežli běžně pěstované evropské odrůdy, a to jsou odrůdy interspecifické. Jsou to poměrně mladé odrůdy, vzniklé při šlechtění na odolnost vůči těmto onemocněním. V minulosti se šlechtitelé touto činností již zabývali několikrát, avšak výsledek na sebe dal dlouhou dobu čekat. Po rozšíření houbových chorob, které byly do Evropy zavlečeny se snahami o rozšíření sortimentu starých evropských odrůd o odrůdy dovezené z Ameriky, bylo nutno najít cestu, jak vinice před houbovými onemocněními chránit. Nebyly ani kvalitní postřiky, ani vhodná mechanizace pro jejich aplikaci – mluvíme teď o konci 19. století. Tehdejší řešení opět spočívalo v dovozu dalších neevropských odrůd. Byly to americké odrůdy, křížené s některými botanickými druhy révy jiného druhu nežli Vitis vinifera L. Říkalo se jim americké přímoplodné hybridy. Byly sice odolné vůči houbovým chorobám, ale evropským odrůdám se v kvalitě vína vyrovnat nemohly. Přesto se ve své době rozšířily v mnoha vinařských zemích Evropy, včetně našich vinic. Proč? Některé se vůbec nemusely chemicky ošetřovat. Také u nás byly v polovině 20. století mnohde rozšířené. Ještě dnes se sem tam můžeme setkat s „révou po předcích“, kterou není potřebné ošetřovat, jako například odrůda Noah, Ottello či Isabella, nebo o něco mladší Baco Noir, lidově nazývaná „bago“. Pro tyto odrůdy jsou typické velmi silné až nepříjemné vůně po ovoci, jako např. po jahodách.
Takže šlechtitelé nepomohli?
Tehdy jistě ne. Avšak v dalších generacích šlechtitelů se některým z nich, například pánům jmény Albert Seibel a Bertille Seyva, podařilo vyšlechtit vícenásobné kombinace mezi evropskými a americkými odrůdami, které ještě kvalitativně evropské odrůdy nedohnaly, ale vyznačují se už velmi vysokou tolerantností až rezistencí vůči houbovým chorobám – teď mluvím přibližně o době mezi dvěma světovými válkami v minulém století. A tyto vícenásobné křížence, jako např. Seibel 7053, Seibel 4643, Syeve-Villard 12.375 nebo Seyve-Villard 18.315, používají ve svých mezidruhových, čili interspecifických kříženích současní šlechtitelé v mnoha zemích a dosahují velmi dobrých výsledků. Někteří pěstitelé možná znají interspecifickou odrůdu Hibernal, původem z Německa, nebo českou rezistentní odrůdu Malverina, jejichž vína mohou klidně konkurovat klasickým evropským odrůdám. Kdo sleduje rozšiřování sortimentu povolených odrůd, jistě si všiml, že těchto interspecifických odrůd každým rokem přibývá.
Jen tak pro zajímavost - jak to dlouho trvá, než se podaří vyšlechtit novou odrůdu?
Řádově desetiletí, v průměru 20 – 30 let.
Všeobecně se tvrdí, že prevence je lepší nežli léčebný zásah; to zřejmě platí i pro houbové choroby škodící na révě vinné. Naznačila jste, že prevencí jsou i správně prováděné zelené práce, které vedou k dobrému provzdušňování keřů. Vhodné je také vysazování odolnějších odrůd včetně těch tzv. interspecifických odrůd. Co ještě byste uvedla?
Mezi preventivní opatření patří i řada úvah před založením vinice. Například o sponu, směru vedení řádků, o lokalizaci té které odrůdy na svahu či znalost průměrných povětrnostních podmínek v budoucí vinici. Téma zakládání vinice nás čeká v některém z příštích měsíců.
Zdroj: Kalendář pro vinaře - květen
Když „provětrávací“ prevence nestačí - jakými „zbraněmi“ teď musíme zasáhnout proti houbovým chorobám?
Z toho, co jsem uvedla o sprchávání jako důsledku srážek v době kvetení vyplývá, že takzvaně „do květu“ bychom aplikovat postřiky raději neměli. Po odkvětu a v době vegetace vůbec je nutné pravidelně kontrolovat zdravotní stav révy a to podle vývoje počasí vyhledávat příznaky buď peronospóry (pokud je počasí deštivé) nebo příznaky padlí (pokud je sucho). Aplikovat přípravky proti těmto dvěma chorobám doporučuji drobným pěstitelům podle výskytu příznaků. Sice existují signalizační postupy, jak vývoj chorob v daném čase předpovídat, ale jsou značně náročné. Tak náročné, že ti, kteří je ovládají, je poskytují profesionálním vinařům jako placenou službu. Avšak drobný pěstitel si jistě najde chvíli na to, aby vinici pravidelně procházel, a příznaky výskytu houbových chorob jistě najde včas.
Pokud byl chemický zásah proti houbovým chorobám před květem proveden přípravkem s preventivním účinkem, je možné použít přípravky kontaktní. Proti peronospoře použijeme opět přípravky na bázi mědi, např. FOLPAN, CUPROXAT, či DITHANE, proti padlí např. KUMULUS, KARATHANE nebo CABRIO TOP.
Po odkvětu je však nutné vzít v úvahu možnost výskytu další houbové choroby a tou je šedá hniloba, dříve zvaná plíseň šedá, latinsky Botrytis cinerea. Ta škodí především na květenstvích a později především na hroznech. Květenství mohou zasychat a upadat. Působení plísně šedé známe nejvíce z doby, kdy hrozny zrají. Projevuje se hnilobnými skvrnami na bobulích, které jsou touto plísní napadané postupně - nejprve uvnitř hroznu (kde je déle vlhko) až k povrchovým bobulím, což je nebezpečné hlavně u odrůd s hustým hroznem. Takto napadené hrozny se nehodí ke sklízení. Toto houbové onemocnění je pro pěstitele pohromou - není závislé na teplotě, k jejímu zdárnému rozvoji stačí dostatek vlhkosti. Proto zůstává nepřítelem révy i na podzim, v září či říjnu – tedy pokud prší. Nicméně boj s plísní šedou je nutné začít již po odkvětu, proto se o tom zmiňuji už teď. Kromě preventivního kvalitního provedení všech zelených prací doporučuji v tomto případě určitě provést také preventivní chemické ošetření po odkvětu, například přípravkem MELODY COMBI. Zde je vidět bobule uvnitř hroznu napadené plísní šedou:
Doposud jsme se zabývali houbovými chorobami a v březnu jsme také věnovali pozornost bakteriálním a fytoplazmatickým onemocněním. Existují však ještě další révové choroby...
Systematicky jsou zařazené do skupiny „viróz“ a virům podobných mikroorganizmů, nazývaných „viroidy“ a „virózám podobná onemocnění“. Jsou způsobovány původci tak drobnými, že ani nemají buňky. Viry jsou tvořeny DNA s bílkovinným obalem a viroidy RNA s bílkovinným obalem. Mají některé společné vlastnosti: mohou se vyskytovat v „latentním“ stavu, což znamená, že za normálních podmínek se navenek neprojevují, nejsou tedy rozpoznatelné pouhým okem. Aktivují se tehdy, když je keř nějakým způsobem zesláblý, třeba po poškození mrazem, kroupami nebo po opakovaném přetěžování nadměrným zatížením při řezu. Takováto onemocnění se do rostlin dostávají při výrobě sazenic s podnožovým nebo roubovým materiálem nebo prostřednictvím přenašečů, jako jsou například hlístice či larvy puklic. Také se mohou přenášet pylem při generativním množení – to ale zajímá spíše šlechtitele; běžný pěstitel obvykle nemnoží révu semeny (ono to také není tak jednoduché).
Příznaky u takovýchto jednotlivých onemocnění jsou odlišné; důsledkem jejich rozvoje je, obecně řečeno, zmenšování listové plochy, což ovlivňuje míru fotosyntézy a často je provází sprchávání, které má za následek podstatné snížení množství a kvality sklizně, keře postupně slábnou. Problém je, že virová onemocnění u rostlin se běžně nedají léčit.
To tedy znamená, že žádný postřik nepomůže?
My lidé na nemoci virového původu dostáváme antivirotika, ale rostliny virů jen tak zbavit nemůžeme. Pokud jsou keře silně napadené, dříve nebo později zajdou. Jediné řešení, jak se virózám vyhnout, je preventivní opatření, spočívající v tom, že se takto napadeným rostlinám vyhneme už při vysazování sazenic révy. To znamená, že sadbu bychom měli nakupovat u prodejce, který garantuje zdravotní stav, nejlépe rovnou u školkaře, který smí prodávat jen zdravý certifikovaný materiál. Rozhodně, pokud se chcete virózám u révy vyhnout, nedoporučuji nakupovat sadbu na trzích nebo prodejních výstavách, kde prodejce často nemá představu ani o nabízených odrůdách, natož o zdravotním stavu sazenic.
A když už jsme si takto napadené rostliny vysadili, jak potom takové onemocnění vlastně rozpoznáme?
Určit virové choroby pouhým pohledem není snadné, protože vizuální posouzení je subjektivní. Pro vědecké nebo šlechtitelské účely se virózy prokazují serologickými testy, například metodou ELISA, která se používá i v humánní medicíně.
Virové onemocnění, se kterým se můžeme setkat nejčastěji, se jmenuje virová svinutka révy, její vědecký název je Grapevine associated virus 1-10 (virové choroby se označují anglicky, používá se zkratka GLRV 1-10). Český název celkem výstižně popisuje příznaky, podle kterých se dá poznat. U takto napadených keřů dochází ke svinování okrajů starších listů směrem do rubu, což na začátku může vypadat jako mírné prohnutí listové čepele mezi nervaturou, které laikovi může připadat jako přirozené zvlnění listů. Při silném projevu výskytu svinutky může docházet až k úplnému stočení listových čepelí. Povrch listů je hrubší, často dochází k předčasnému odbourávání chlorofylu a objevuje se interkostální chloróza, jak jsme o ní mluvili při projevu nedostatku hořčíku. Růst keřů oslabuje, což se spolu se sprcháváním hroznů odrazí na malých výnosech. Příznaky svinutky révy jsou rozpoznatelné již v první polovině vegetace, koncem června a v červenci. Některé odrůdy jsou na toto virové onemocnění dost náchylné, např. Chrupka bílá a Chrupka červená, odrůdy rodu Rulandské, Chardonnay, Müller Thurgau nebo Veltlínské zelené. Zde je fotografie, na které je svinutka na odrůdě Müller Thurgau na začátku vegetace:
Druhou často uváděnou virovou chorobou je vějířovitost révy. Dříve se označovala jako roncet révy. V odborné literatuře se uvádí pod označením Grapevine funleaf virus (GFLV). Způsobuje několik změn v přirozeném růstu keřů a proto je dosti dobře rozpoznatelná. Především na listech dochází k značnému otevření řapíkového výkroje, až do 180°, i více a povrch listové čepele je zdrsnělý. Hlavní cévní svazky v jednotlivých lalocích listu se tím pádem uspořádají do tvaru vějíře – odtud český název této choroby. Může také docházet k odbarvování pletiv okolo cévních svazků. Dále je pro tuto nemoc typické, že jednotlivá internodia nevyrůstají jedno z druhého přímo, tedy pod úhlem 180°, nýbrž tento úhel je menší. Internodia vyrůstají „cikcak“ a zároveň jsou také kratší. Některá internodia mohou být dokonce tak zkrácená, že mezi dvěma nody s očky téměř nejsou vidět. Tomuto jevu se říká dvojitá očka. Také se internodia mohou vidličnatě rozdvojit. Květenství sprchává, jako u většiny viróz. Důsledky výskytu vějířovitosti jsou obdobné, jako u svinutky. A jestli jsem vás už dost postrašila, jedna dobrá zpráva: toto onemocnění se v praxi objevuje jen velmi zřídka.
Přesto jste ho zmínila...
Mám pro to dobrý důvod. Protože se může stát, že na listech najdeme první dva uvedené příznaky, tedy otevření úhlu řapíkového výkroje a zdrsnělost povrchu listů, případně náznak deformace listů. Úplně stejným způsobem réva reaguje na použití některých chemických přípravků ze skupiny herbicidů nebo desikantů. Samozřejmě že je nepoužil pěstitel, ale byly použity někde v okolí za méně vhodných meteorologických podmínek a vítr je zanesl na révu – čemuž se říká úlet. Pokud takovéto změny na listech najdeme, musíme hledat další příznaky roncetu, které jsem před chvílí popsala, abychom rozpoznali úlet herbicidu před vějířovitostí a zůstali v klidu – proto jsem se o této chorobě zmínila. Tady je vidět list poškozený úletem herbicidu:
Zdroj: Kalendář pro vinaře - červen
Autoři obsahu |
Copyright © 2012 - 2024 NetConsulting Praha s.r.o.