Smrkztepilý (Picea abies) je stálezelený jehličnatý strom s šupinovitou borkou a s větvemi vyrůstajícími v přeslenech. Jako každá dřevina s velkým areálem rozšíření vyniká i smrk velkou morfologickou proměnlivostí. Strom dorůstá do výšky až 50 m. Pupeny jsou úzce kuželovité, nepryskyřičnaté, s přitisklými šupinami. Jehlice vyrůstají ve šroubovici, jsou 1–2 cm dlouhé, tuhé, tmavozelené, na průřezu čtyřhranné, na spodní i svrchní straně s jemným proužkem.
Smrk kvete od dubna do června. Samčí a samičí květy se rodí v oddělených chomáčcích na téže rostlině. Samčí květní šištice jsou stopkaté, červené, při otevření žlutavé, samičí jsou přisedlé, červené.
Plodem je hnědá válcovitá šiška, která měří až 15 cm a visí z větve.
Za domov smrku se považuje severní a střední Evropa. V Japonsku a na severu Ruska dosahuje až k severní lesní hranici, v Alpách roste ve výškách do 2000 m nad mořem a tvoří horní hranici lesa. Smrk se vyskytuje i v Severní Americe, v Austrálii se pak pěstuje jako okrasný strom.
Smrk roste v kyselých půdách, středně až silně vlhkých. V horských polohách tvoří charakteristické rozlehlé klimaxové lesy. Smrkové porosty (smrčiny) se objevují i v polohách s vysokou hladinou spodní vody (podmáčené smrčiny). Od 19. století je smrk vysazován do kulturních lesů jako hlavní dřevina.
Mezi faktory, jež mají vliv na věk stromu, patří i výživa. Na místech podobných přirozenému prostředí, kde se v půdě nachází dostatek humusu, se jehličnanům i jejich semenům daří velmi dobře. Obtížnější to mají zahrádkáři, kteří k pěstování využívají půdu navezenou. Ideálním hnojivem a podpůrným produktem je rohovina (organika) nebo agrabiomin (organominerální).
V průběhu růstu smrku se můžete setkat s fyziologickými poruchami, například s hnědnutím jehličí. Jestliže prosychá uvnitř stromu, nepanikařte, jedná se totiž o přirozený jev související s životností (jehličí vydrží 3–5 let). Pokud ale jehličí osychá i zvnějšku, může být problém v nedostatečné zálivce či ve psí moči. Některé jehličnany se zbarvují do rezavé barvy zcela přirozeně: připravují se tak na podzimní a zimní období.
Smrk představuje nejcennější surovinu papírenského průmyslu. Kromě toho se z jeho pryskyřice získává bednářská smůla, kalafuna a terpentýn. Mladé výhonky lze použít k výrobě čaje, který má díky většímu množství pryskyřice příznivé účinky na průdušky (zejména je-li přislazen medem).
V naší poradně s názvem PRO MGR. DVOŘÁKA - SUCHÁ SKVRNITOST LISTŮ BOBKOVIŠNĚ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Pavla Konupčíková.
Dobrý den,
se zájmem jsem si přečetla Váš článek. Děkuji za něj. Na mladých bobkovišních (staré cca 2 roky, 1. rok pouze mladý oddenek, Letos se konečně chytly a začaly růst. Mají cca 50 cm, bohatě se rozvinuly) jsem nedávno objevila oranžové flíčky. Foto přikládám. Prosím, můžete mi potvrdit, že jde o zmiňovanou skvrnitost?
Něco podobného se mi objevilo i na listech pokojovek, doporučili mi postříkat SUBSTRALem. Mohu i bobkovišeň?
V blízkosti (cca 70m) je u sousedů nemocný smrk, z velké části proschlý. Je možná nějaká souvislost??
Předem děkuji za váš názor a radu.
S pozdravem,
Pavla Konupčíková
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Fotografie s poškozenými listy bohužel nedorazila, ale podle vašeho popisu předpokládám, že se jedná o suchou skvrnitost listů. Je to houbové onemocnění patogenem Stigmina carpophila, které se projevuje na listech velkými fialovočervenými až červenohnědými skvrnami s tmavým okrajem o velikosti až 5 mm. Postupně dochází k nekrotizaci napadeného pletiva. Při silném napadení listů dochází k jejich opadu. Na letorostech se choroba projevuje tvorbou propadlých hnědých skvrn, které jsou často doprovázeny klejotokem. Houba přezimuje na napadených větvích ve formě mycelia nebo konidií. Za vegetace se šíří konidiemi a napadá všechny druhy peckovin. Nepřímá ochrana spočívá v odstraňování napadených listů a větví. Chemická ochrana se provádí fungicidním postřikem provedeným v době rašení nejpozději po odkvětu. Dostupné fungicidy jsou FUNGURAN PROGRESS a TALENT.
Smrk sivý (Picea glauca) je kuželovitě rostoucí smrk zelené barvy, který dorůstá do výšky 3 m. Dnes je známo mnoho kultivarů, jež se liší barvou jehlic, tvarem a výškou. Smrk sivý vyžaduje slunné stanoviště s dobře propustnou půdou. Pro svůj pomalý růst (ročně povyroste o 3–5 cm) se stal velmi oblíbeným. Hodí se jak do nádob a na skalky, tak i do záhonových výsadeb.
Jedná se o krásný a elegantní kultivar, který má uhlazený kuželovitý tvar, a to bez nutnosti střihu. Objeven byl v roce 1905 v kanadských horách. Jehlice smrku jsou jasně zelené, středně dlouhé a měkké. Dospělá rostlina může při šířce 1,5 m dosahovat výšky až 3 m. Strom je plně mrazuvzdorný do minus 30 °C.
Smrku sivému se daří nejlépe v hlubokých živných půdách s optimálním množstvím vláhy. Nemá rád přílišné mokro ani sucho. Potřebuje tedy pravidelnou zálivku a dobrý odtok vody. Půdní reakce by měla být neutrální, až mírně kyselá. Volíme slunné či polostinné stanoviště (pokud možno mimo úpal). Během vegetace používáme pomalu rozpustná hnojiva pro okrasné dřeviny. V tomto případě řez není zapotřebí. Vzhledem k pomalému a pravidelnému růstu se doporučuje vysadit ho jako solitéru.
Strom je mrazuvzdorný, během zimy potřebuje občas zalít (pokud nemrzne).
Smrk omorika (Picea omorika) je jehličnatý strom vysoký 30 m s nápadně štíhlou korunou. Má krátké, vodorovně odstávající větve a okrouhle šupinovitě se odlupující šedohnědou borku. Jeho pupeny jsou tmavohnědé, vejčité a nepryskyřičnaté, přičemž koncový pupen má dlouhé šídlovité šupiny. Jehlice jsou nápadně vmáčklé, na spodní straně mají dva bílé pruhy (jako jedle), horní strana je tmavá, leskle zelená. Jehlice jsou husté, poléhavé, vespod mírně hřebenité. Samčí šištice mají barvu světle červenou, samičí purpurovou. Mladé šišky mají tmavě fialovou nebo namodralou barvu, zralé šišky jsou leskle hnědé, až 6 cm velké a okraj plodních šupin je vlnatě zoubkovaný. Semena mají 8 mm dlouhé křídlo.
Smrk omorika rostl původně na vápencových bradlech na středním a horním toku řeky Driny v Bosně a Hercegovině, kde byl také nalezen. Objevil ho profesor Pančić pravděpodobně v roce 1875. Sebraná semena následně rozeslal do evropských botanických zahrad, odkud se tento smrk dostal i na komerční trh a stal se vyhledávanou parkovou dřevinou.
Smrk omorika je příbuzný se severoamerickými smrky, a sice se smrkem sitkou (Picea sitchensis) a smrkem Brewerovým (Picea breweriana), a s několika druhy asijskými.
Tento smrk vyžaduje vápencovou půdu. Botanici ho považují za terciérní relikt, protože z té doby jsou doloženy otisky podobných smrků téměř v celé Evropě. Strom roste jen na severních a severovýchodních svazích ve výškách 800–1600 m nad mořem mezi jinými lesními dřevinami.
Smrk omorika se řadí k nejvyhledávanějším parkovým dřevinám posledních let, mimo jiné kvůli své tolerantnosti k imisnímu zatížení.
Smrk stříbrný zakrslý je špatné označení, správně se tento strom nazývá smrk pichlavý (Picea pungens). Zakrslý smrk pichlavý je obvykle keřovitého růstu, dosahuje výšky 1–1,2 m. Jedná se o neobyčejně přizpůsobivou dřevinu, jež není náročná na půdu (snáší suché i vlhké půdy) a jíž nevadí ani znečištěné ovzduší nebo vyšší nadmořské výšky. Vyžaduje pouze plné slunce. Nejen pro své husté větvičky se smrk pichlavý řadí k oblíbeným „doplňkům‟ menších i velkých zahrad a parků. Tento smrk je dokonce nejrozšířenějším smrkem v evropských parcích a zahradách. Smrk pichlavý vynikne ve skupinové výsadbě i jako solitéra. Ročně povyroste o cca 20 cm. Velmi cenné jsou jeho kultivary.
Smrk pichlavý je odrůda vyšlechtěná v roce 1937. Původní druh pochází ze západní části Severní Ameriky. Roste ve výškách 2000–3300 m nad mořem obvykle roztroušeně na březích horských řek nebo na bažinatých stanovištích.
Jak již bylo řečeno, zakrslý pichlavý smrk je většinou keřovitého vzrůstu, avšak silnější rostliny mají tendenci tvořit hlavní výhon (terminál), v důsledku čehož mají starší stromy nepravidelně kuželovitou korunu. Větve smrku se hustě větví, jsou vodorovné až mírně vystoupavé a tvoří poměrně výrazná patra. Jehlice jsou tuhé, dlouhé, čtyřhranné, ostře špičaté a bodavé a měří 15–20 mm. Mají modrostříbrnou barvu. Smrk většinou neplodí. Strom dosahuje ve 20. roku výšky 1–1,2 m a šířky 1,5–1,8 m. Rostliny s terminálním výhonem dorůstají v tomto věku do výšky 2–2,5 m a šířky 1,5–2 m. Pakliže chcete rostlinu nízkou (keřovitou), musíte u starších rostlin pravidelně odstraňovat nové terminály.
Smrk pichlavý nevyžaduje zvláštní druh půdy, postačí půda běžná, vlhčí. Potřebuje pouze dostatek slunečního světla, nikoli však úpal, který vysušuje. Smrk je zcela mrazuvzdorný a velmi tolerantní k prašnému a suchému prostředí.
Jedná se o vděčnou a žádanou odrůdu, jež se hodí do barevných skupin jehličnanů. Uplatnění najde i v mobilních nádobách.
Smrky mají jednotlivé šikmé jehlice s hnědými lůžky na spodní části každé jehlice. Hnědá lůžka zůstávají na větvičce poté, co jehličí spadne, což má za následek hrubý povrch větviček. Pupeny jsou roztroušeny podél větviček nejnovějšího růstu. Šišky jsou dlouhé a visí dolů. Smrky potřebují velmi malé prořezávání, převážně jen na spodních větvích, které mohou s věkem odumírat a je třeba je odstranit.
Smrk může příležitostně ztratit svou hlavní tažnou větev. Někdy se nová hlavní větev vyvine z latentního (spícího) pupenu, nebo začne dominovat jedna z nejvyšších větví a stane se novým vůdcem. Pokud se žádná větev nevyvíjí přirozeně jako nová tažná větev, přivažte jednu z nejvyšších větví vzpřímeně a vycvičte ji, aby se stala novým vůdcem. Zkraťte okolní postranní větve, abyste omezili její konkurenci. Po roce sundejte úvazek. Pokud se vyvinou dva vůdci, odstraňte toho slabšího.
Základem léčby je naředění rýmy, aby bylo možné hlen vysmrkat. Proto je vhodné podávat dostatek tekutin, zvlhčovat vzduch, proplachovat nos, používat éterické oleje do aromalampy (například eukalypt, tymián, smrk, borovici, citrusy) a v neposlední řadě i vhodné homeopatické léky.
Na zadní rýmu je dobré rovněž popíjet čaj z bylinek, zkuste například:
40 g natě zlatobýlu, 20 g natě třezalky, 20 g listů kopřivy, 10 g oddenků puškvorce, 10 g kořene nátržníku. Nálev se pije 4× denně před jídlem. Čaj používejte dle potřeby. Dětem je možné čaj osladit včelím medem (ne žádnou náhražku). Také je vhodný mateřídouškový sirup.
Nahosemenné rostliny se rozmnožují pohlavně (pomocí semen), kdy nový jedinec vzniká splynutím dvou pohlavních buněk (gamet), které pocházejí ze dvou rodičovských organismů. Pohlavní proces je velmi důležitý z hlediska dědičnosti a evoluce daného druhu. V potomstvu rodičovského páru se totiž uplatňují v různých kombinacích vlastnosti obou rodičů.
Svůj název dostaly nahosemenné rostliny podle společného znaku: vajíčka vyrůstají volně na plodolistech (nejsou dokonale uzavřena v pestíku jako u krytosemenných), tudíž nejsou dostatečně chráněna. Tato vajíčka dozrávají v semena.
U jehličnanů, nejznámějších zástupců nahosemenných rostlin, jsou tyčinky (samčí výtrusné listy) i plodolisty neboli semenné šupiny (samičí výtrusné listy) uspořádány v oddělených jednopohlavních šišticích. Ploché semenné šupiny nesou obvykle dvě vajíčka. Oplozená vajíčka dozrávají v semena, volně ležící na plodolistu. Semena bývají zpravidla křídlatá a jsou rozšiřována větrem (opylování jehličnanů zajišťuje téměř vždy vítr), vzácně se na jejich rozšiřování podílejí živočichové. Samičí šištice dozrávají v šišky, které často dřevnatějí. Tvar a velikost šišek jsou (vedle jehlic) významnými určovacími znaky. V době zralosti se semenné šupiny šištic rozevírají, semena se uvolňují a celé šišky opadávají. U některých rodů (jedle) se šišky rozpadají na stromě, kde zůstává zdřevnatělé vřeteno.
Smrk lze množit řízkováním v druhé polovině léta, ale řízky dlouho zakořeňují.
Pergoly patří mezi významné zahradní prvky. O to citlivěji je třeba hledat místo, kam je postavit. A postaveny musí být také dobře.
Pergola se obvykle staví tak, aby nás přilákala do zajímavého zákoutí zahrady. Umístění stavby by nám mělo nabídnout jiný zajímavý pohled na zahradní přírodu nebo nás zvát do prostoru zahrady, který je výjimečný třeba svým účelem — je zde zahradní krb a podobně.
Pravoúhlé konstrukce prodlužují pohled a rámují jednotlivé výhledy, zakřivený tvar spíše stavbu důmyslně skryje v zeleni.
Pergola dobře porostlá rostlinami, třeba převislými růžemi, působí vzdušně, barevně. Může také vyznačovat místo, kde se kříží zahradní cestičky.
Pergola bez popínavých rostlin vynikne jako dřevěná stavba, pěkně postavená ozdobí zahradu podobně jako sochy v parku.
Pergola přiléhající ke zdi se stává elegantním přechodem z vnitřního prostoru do vnějšího, zvlášť pokud je v harmonii se stylem domu.
Pergola může také stínit terasu a vytvořit tak intimní prostor k venkovnímu posezení i prostor pro společné stolování.
Zastřešená pergola vydrží déle i díky tomu, že její konstrukce není tolik vystavena přímému dešti. Proti slunci se můžeme snadno bránit položením rákosové rohože na střechu pergoly.
Ke stavbě velké, pevné, samostatně stojící pergoly lze použít cihlové nebo kamenné sloupy, aby dobře udržely těžké dřevěné překladové trámy. Střední a menší stavby je vhodné stavět z dřevěných sloupků a nosníků (vazníků). Dobré je používat stejný druh dřeva. Z jehličnanů se hodí víc borovice a modřín než smrk. Bude hezčí, když vazníky ukončíte špičkou nebo když jejich konce seříznete či vytvarujete tak, aby dostaly orientální vzhled.
Hrubě tesané hranoly jsou dobrou volbou k selskému stavení a do venkovských zahrad. Do lesního prostředí lze použít i kulaté kmeny, dokonce s kůrou. Důležité je ovšem dřevo správně ošetřit a důkladně namořit.
Oblouky z kovových profilů s plochým, kulatým nebo hranatým průřezem jsou moderní a nevtíravé. Pokovená či plastem potažená konstrukce vydrží déle než dřevo, obvykle vyžaduje jen malou údržbu. Je to ovšem drahé řešení. Existuje také možnost využít výrobky z recyklovaných plastů, známé především jako plotovky.
Vhodným materiálem na výrobu pergoly a ostatních zahradních staveb je borovice. Má v sobě vysoký obsah pryskyřic a dobře odolává vodě. Máte-li možnost, je vhodné na stavbu pergoly zakoupit tlakově impregnovaný materiál. Nejběžnější a nejlevnější na stavbu je smrk.
Kvalitní povrchová úprava a zastřešení dokážou velmi prodloužit životnost celé pergoly.
Patky nezatloukejte až k zemi, hranolky by měly být asi 10 cm nad zemí. Ranní vlhkost nebo mokrá tráva k nim dosáhne hůře a hranolky déle vydrží. Tvar výpletu nebo výplně pergoly můžete zvolit libovolný, záleží na vkusu a také na prostředí, do něhož je celá zahradní stavba umístěna.
Zakládací řez – provádí se u mladých stromů v období jejich intenzivního růstu. Nejčastěji se jedná o řez prováděný v okrasné školce při založení koruny, nebo se jedná o řez při výsadbě stromů na trvalé stanoviště, kdy je základem pro formování koruny do typického habitu či funkčního typu. Provádí se do 15–20 let věku stromu, pak následují řezy udržovací.
Výchovný řez – jeho cílem je zabezpečit druhově charakteristický staticky odolný tvar koruny ošetřovaného jedince a připravit podmínky pro rozvoj koruny typické pro daný taxon. Rovněž přizpůsobit velikost a tvar koruny funkčním požadavkům stanoviště (úpravou podchodné, pojezdové výšky). Při provádění výchovného řezu se odstraňují zejména poškozené, suché větve, kodominantní větvení, navzájem se křižující větve a větve s vrůstající kůrou v úžlabí (tlaková větvení).
Udržovací řez – používá se u vzrostlých stromů, které již překlenuly období intenzivního růstu. Cílem je zajistit jejich dlouhodobou funkčnost a omezit na minimum jejich možné negativní působení na okolí.
Zdravotní řez – jedná se o komplexní udržovací řez (ostatní udržovací řezy z něj vycházejí). Cílem je především zabezpečit dlouhodobou funkčnost stromu z hlediska vitality, zdravotního stavu a provozní bezpečnosti. Tento řez se opakuje v několikaletých intervalech, alespoň však jednou za 8– až 10 let, s ohledem na aktuální stav stromu. Tímto řezem se odstraňují či zkracují větve suché, mechanicky poškozené, zlomené, jinak provozně nebezpečné, napadené škůdci nebo houbami, větve, které se kříží, větve zahušťující korunu, nevhodně směřující větve. Ošetřují se tak kodominantní a tlaková větvení, zarovnávají pahýly po nekvalitních řezech a podobně.
Bezpečnostní řez – je nejjednodušší variantou zdravotního řezu, zaměřenou pouze na provozní bezpečnost stromu. Bezpečnostním řezem se odstraňují pouze větve, které by mohly bezprostředně ohrozit okolí. Jedná se o větve suché, mechanicky poškozené, nalomené, zlomené. Z důvodu závažnosti je možno bezpečnostní řez provádět celoročně v intervalech přibližně 2–6 let.
Redukční řez – podle charakteru a zaměření se dělí na redukční řez vlastní (redukce od určité překážky), prosvětlovací (prosvětlení koruny z provzdušnění a revitalizace koruny), symetrizační (symetrizace z důvodu náporu větru) a stabilizační SIA (stabilizace stromu pomocí redukce výšky koruny, vypočtená dle metody Static Integrated Assessment).
Redukční řez vlastní – se zaměřuje na celkovou nebo jednostrannou redukci koruny. Často se jedná o stromy v blízkosti různých překážek nebo stromy dlouho ponechané bez jakékoliv péče. Taktéž se odstraňují větve, které výrazně vychylují strom z jeho těžiště. Řez nesmí být příliš silný, jinak by mohlo dojít ke korunové výmladnosti. Při rozsáhlejších redukcích je lepší řez rozdělit na etapy. Stejně jako u předchozích technologií řezů i zde je velmi důležitá technika řezu – množství odejmutého asimilačního aparátu, řez na větevní límeček. Je nutné zdůraznit, že tento řez je často zapříčiněn volbou nevhodné dřeviny na danou lokalitu anebo dlouhodobou absencí v péči o ni.
Prosvětlovací řez – používá se k prosvětlení koruny, umožňuje lepší přístup světla do vnitřních partií stromu. Další úlohou je zlepšení průchodnosti vzduchu a zmenšení náporové plochy při silných větrech. Odstraňují se taktéž větve zbytečně zahušťující, křížící, rostoucí příliš do středu koruny nebo větve, které se třou o sebe. Jako u předchozího řezu i zde je potřeba dbát opatrnosti, aby nedošlo vzniklým šokem k nekontrolované korunové výmladnosti.
Symetrizační řez – zabraňuje většímu torznímu zatížení při silném větru. Je důležité, aby bylo těžiště co nejblíže středových os stromu. Symetrizací koruny lze velmi výrazně zlepšit stabilitu stromu.
Stabilizační řez (SIA) – je specifickým příkladem redukčního řezu, který je vhodnou alternativou dekapitace. Jde o zmenšení náporové plochy při větru a snížení těžiště stromu za pomoci snížení nejsvrchnější části stromu, čímž se výrazně zvýší stabilita stromu. Při odstraňování nejsvrchnějších partií se odebírají jen větve nejvyššího řádu tak, aby nevznikly příliš velké rány, které by mohly být vstupem pro patogeny. Řez se provádí tak, aby nedošlo ke znehodnocení architektury stromu nebo k nekontrolované korunové výmladnosti. Řez se neaplikuje u dřevin se silnou apikální dominancí typu smrk, modřín, jedle, a to z důvodu destrukce přirozené architektury stromu.
Hlavový řez – odstraňuje primární strukturu větvení. Vytvořené sekundární výhony jsou odstraňovány každoročně, čímž je podpořena tvorba takzvaných hlav. Provádí se zakracování výhonů na větevní límeček nebo trojočkový čípek pro urychlení obnovy koruny. Klade se důraz na provedení řezů menších než 3 cm, a to z důvodu rizika infekce.
Rekonstrukční řez – provádí se například při silném jednorázovém šoku, kdy dochází k odumření velkého podílu listového aparátu nebo k odumření celých letorostů.
Likvidační řez (kácení) – lze jej charakterizovat jako odstranění stromu ze stanoviště z důvodů pěstebních, fytopatologických, provozně bezpečnostních či kompozičních. Většinou se jedná o postupné kácení, které vykonávají poučení arboristé.
Konifery se vysazují jako různorodé skupiny jehličnanů i jednotlivé solitéry nápadné nejen pestrými jehlicemi či zajímavým tvarem, ale i nízkým nebo přímo zakrslým růstem.
Většinu těchto zákrsků tvoří kultivary našich dobrých známých jehličnanů – borovice, smrku, tisu nebo jalovce. Ve skalkách objevíme často ještě menší zakrslíky smrčků, cypřišků nebo půdopokryvných jalovců.
Výhodou těchto konifer je velmi pomalý růst do výšky, navíc většina z nich dobře snáší zaštipování a tvarování mírným řezem nebo zastřihnutím.
Velmi oblíbeným jehličnanem je zakrslý kónický smrček (Picea glauca Conica) dorůstající po letech do výšky dvou a půl metru nebo pomalu rostoucí, ploše kulovitý smrk (Picea pungens Glauca globosa) vysoký do jednoho metru.
V posledních letech se objevují formy zakrslých smrků s jehlicemi namodralými, zlatavými a stříbrnými.
Stejně tak najde uplatnění borovice kleč (Pinus mugo), která je k dostání v četných variantách a barevných odstínech. Je nenáročná na půdu a odolává znečištěnému prostředí, větší nároky má jen na světlo. Dobře snáší tvarování zaštipováním jarních výhonů v červnu. Zpomalí se tak růst, a navíc borovice získá kompaktnější vzhled.
Krásnou solitérou malé zahrady se může stát jedlovec (Tsuga canadensis Minuta) dorůstající výšky šedesáti centimetrů, hustý a ploše převislý. Snese i vlhké půdy a je velmi odolný proti mrazu.
Dobře vypadají i nízké a poléhavé kultivary jalovce s jehlicemi od stříbřitě bílé přes modravou až po žlutou. Rostou poměrně pomalu a některé kultivary mají při plazivém růstu schopnost kopírovat terén.
Za zmínku stojí i tis červený (Taxus baccata) nebo tis japonský (Taxus cuspida) v zakrslém tvaru, případně jejich kříženci. Rostou hodně pomalu, velmi dobře snášejí tvarování řezem a v nabídce najdete i barevné variety.
Všechny výše jmenované jehličiny se hodí nejen pro výsadbu do skalek, ale i do pěstebních nádob. Před nákupem v zahradnictví je dobré poradit se s odborníky, jak zkombinovat různé tvary a jejich barevnost.
Nejvhodnější dobou pro jejich výsadbu je jaro nebo podzim, konifery pěstované v kontejnerech lze vysazovat celoročně.
Zakrslé jehličnany žijí několik desetiletí, potřebují proto při výsadbě do nádob dobrou drenáž a nevysychavou propustnou zeminu.
Hluboký stín nesvědčí zvlášť mladým rostlinám, které se pak vytahují a ztrácejí tvar. Pravidelná zálivka je samozřejmostí i v bezmrazém období během vegetačního klidu – konifery většinou nezmrznou, ale uschnou.
Během vegetace jsou vhodná hnojiva podporující růst, ke konci vegetačního období hnojiva s vyšším obsahem draslíku a fosforu – k podpoře vyzrávání pletiv. Při dobré péči vám konifery spokojeně porostou a předvedou se v plné kráse.
Čisté, strohé linie úzce rostoucích jehličnanů zesilují dojem upravenosti a harmonie. Vytvářejí protipól k rostlinám s bujnější stavbou, pestrými listy a květy a odvádějí od nich pohled vzhůru. Toho lze využít pro zviditelnění odlehlého zákoutí či určitého místa, například vstupu do části zahrady s odlišným využitím, středu protínajících se cest nebo třeba zátiší s uměleckou plastikou. Na rozlehlé ploše fungují jako orientační body. Navozují pocit klidu, zároveň však pozorovatele provokují a udržují ve střehu, zvlášť když dosahují značné výšky. Třebaže jehličnany s tužkovitou siluetou neposkytují blahodárný stín, čím starší a vyšší jsou, tím větší pozornost upoutávají. Přímo si o ně říkají pozemky s rovinatým terénem a velkou trávníkovou plochou, jimž chybí výšková členitost. Nezklamou ani v době, kdy zahradu přikryje sníh.
Jemný a působivý kontrast vznikne, když stálezelené vertikály spojíte s okrasnými travami. Poutavou hru tvarů vyvolají spolu s dřevinami, které se svými dlouhými vodorovnými větvemi rozpínají do šířky několika metrů. Velmi jim sluší také partnerství s bohatě kvetoucími keři, jako jsou pustoryly (Philadelphus), kolkvicie (Kolkwitzia amabilis), magnólie (Magnolia) či tavolníky (Spiraea).
Druhy
Jde o dřeviny velmi oblíbené v našich zahradách, které se používají jak do stříhaných živých plotů (tis obecný – Taxus baccata, cypřišky – Chamaecyparis, jalovec – Juniperus virginiana, zerav – Thuja occidentalis, jedlovec – Tsugaheterophylla a další), tak jako solitérní (osamoceně stojící) anebo v malých skupinách (další z jehličnanů – smrky, borovice, jedle, modřín).
