Informace od profesionálů

MENU

  

CHOROBY

  

PĚSTOVÁNÍ

  

ŠKŮDCI

  

RECEPTY

  
Téma

ODNOŽÍ

OBSAH

Kuřátka zlatá

Ramaria aurea mají větší plodnice s citronově až oranžově žlutými větvičkami ve stáří, dorůstají do výšky i šířky 60-120 mm. Solidní báze bývá bělavá, částečně ponořená v zemi, odspodu se rozvětvuje na více hrubých nebo tenčích odnoží, které se nakonec rozdělují na tenké nepravidelné větvičky, v mládí medově žluté nebo chromově žluté a ve stáří bledě žlutookrové. Větvičky jsou na koncích tenké, zahrocené, často s 2 až 3 zoubky, někdy bývají i zaoblené. Dužina je měkká, špinavě krémová, chuť a vůni má příjemnou. Výtrusný prach je žlutookrový.

Tento druh je jedlý.

Zdroj: Houba kuřátka

Musa paradisiaca (Banánovník ovocný)

Pochází z jihovýchodní Asie a Oceánie. Vyhovuje mu bohatá, lehká, propustná půda a dostatek vody. Tento druh se podobně jako ostatní druhy banánovníků hnojí pouze hnojivem, které obsahuje co nejmenší množství fosforu. Přes zimní období nesmí být substrát příliš promáčený, protože obzvlášť v chladnějším prostředí hrozí hniloba kořenů. Tento druh plodí většinou po 2 až 4 letech, to je obvykle poté, co odroste asi 50 až 60 listů. Po odkvětu rostlina odumírá a vyroste z ní během života i před odumřením mnoho odnoží, kterými se rostlina množí.

Zde jsou fotografie, na kterých je vidět banánovník ovocný.

Zdroj: Banánovník

Zaštipování

Chcete-li, aby surfinie byla bohatá a košatá, je potřeba nové výhonky zaštipovat, aby se rozrůstaly spíš do šířky než do délky. Samozřejmě nemůžete zaštípnout každý výhonek, který vyroste, to byste z rostliny neměli nic anebo by byly šlahouny hodně krátké. Je potřeba se v tom trochu probrat, a myslím, že postupem času sami poznáte, který výhonek zachovat a který odstranit. Zkuste si vybavit třeba jahody, tam se nových odnoží také zbavujete, nebo rajčata, u nichž se rovněž prolamují výhonky mezi kmínkem a větvičkou. Ideální je tvarovat surfinii dříve, než začne kvést, přece jen jí květy trochu ubírají na síle. Co je však vedle zaštipování velmi důležité pro bohatou a zdravou rostlinu, je hnojení.

Zdroj: Surfinie

Zaštipování

Chcete-li, aby byla minipetúnie bohatá a košatá, je potřeba nové výhonky zaštipovat, aby se rozrůstaly raději do šířky než do délky. Samozřejmě nemůžete zaštípnout každý výhonek, který vyroste, to byste z rostliny neměli nic anebo by byly šlahouny hodně krátké. Je potřeba se v tom trochu probrat, postupem času určitě sami poznáte, který výhonek zachovat a který odstranit. Zkuste si vybavit třeba jahody, tam se nových odnoží také zbavujete, nebo rajčata, ty se rovněž prolamují. Vždy se odlomí výhonek, který vyraší mezi kmínkem a větvičkou. Ideální je, pokud dosáhnete krásné, bohatě rozrostlé rostliny dříve, než začne kvést, protože květy přece jen rostlině trochu ubírají na síle. Co je však stejně důležité pro bohatou a zdravou rostlinu, je hnojení.

Zdroj: Million Bells

Výživa a hnojení

Základem dokonalého trávníku je vyrovnaná a dostatečná výživa, která ovlivňuje kvalitu travního porostu a jeho odolnost vůči zátěži, chorobám a stresům.

Především často kosené okrasné a zátěžové trávníky jsou na výživu velmi náročné. Potřebné množství živin stanovíme nejlépe rozborem půdy, vizuálním posouzením porostu a doporučenými dávkami hnojiv.

Živiny dodáváme organickými nebo průmyslovými hnojivy v granulované či kapalné formě. Organická hnojiva všeobecně zlepšují fyzikální vlastnosti půdy, zvyšují poutání živin v půdním komplexu, zvyšují činnost půdní mikroflóry a vodní jímavost půdy.

Základními výživovými prvky jsou dusík (podporuje růst a intenzitu odnožování trav), fosfor (ovlivňuje nasazování odnoží a růst kořenové soustavy), draslík (zvyšuje odolnost trav proti chorobám, poškození zimními mrazy a nedostatku vody). Jako doplněk slouží vápník (stavební prvek rostlinných buněk), hořčík a železo (důležité pro listovou zeleň a tvorbu organické hmoty).

Zdroj: Péče o trávník

U nás nabízené druhy převislých jahodníků

  • Frapendula – její plody jsou velké, krásně červené a voňavé, objevují se na rostlinách ve dvou vlnách, a to v červnu a v září.
  • Rimona – má drobné, ale velmi chutné plody. Keříky jsou kompaktní, takže se nerozlamují, tento jahodník plodí po celé léto až do pozdního podzimu.
  • Kletter Star – v podstatě od počátku června až do prvních mrazíků přináší téměř nepřetržitě úrodu mimořádně chutných, středně velkých plodů. Rostlina vyhání dlouhé šlahouny, které pak také kvetou a plodí. Šlahouny můžete buď přivázat ke kolíkům, nebo je nechat viset.
  • Rosalie – tato odrůda se od ostatních jahodníků odlišuje krásnými tmavorůžovými květy. Plody má sytě červené, drobnější, ale lahodné. Rostlina tvoří hodně odnoží, proto vynikne nejlépe právě v závěsné nádobě.
  • Anabella – má bílé plody, velké až dva centimetry, které svou chutí trochu připomínají ananas. Bílá dužina je pevná a šťavnatá, zajímavostí jsou červená semínka. Jahoda tak vypadá dekorativně a vynikne zejména v pohárech nebo jako ozdoba sladkých dezertů.

Zdroj: Převislé jahody

Množení výmladky

Evropské odrůdy maliníku tvoří ve velkém množství porost kořenových výmladků, které se dají lehce použít k sadbě dalších keřů této rostliny. Nejvíce výmladků mají keře ve věku 4 – 5 let. Kromě věku má na množství těchto výhonů vliv i vlhkost půdy, živiny, ošetřování keřů. Méně odnoží je i přes léto, kdy je sucho. Zároveň je horší i jejich kvalita. Kvalitu a množství výhonů ovlivňuje i nedostatečné (špatné) hnojení a ošetření rostliny. Ideální je, když dopředu víme, že z určitého keře budeme chtít jednou brát výmladky, usadit tento keř na místě, které je dopředu hnojené chlévskou mrvou, ve vlhké půdě. Takovou to rostlinu, kterou pěstujeme hlavně pro budoucí kvalitní výmladky, nazýváme matečnicí. Výmladky během roku ukončí svůj vzrůst, pak se vyjmou na podzim z půdy. K tomu je dobré použít ideálně rýč. Jestliže vykopané odnože chceme sázet až na jaře, musíme je na zimu uložit na chráněném místě.

K odebírání řízků a výmladků je lepší vybírat mladší keře, ti mají totiž větší sílu, navíc je větší pravděpodobnost, že maliník netrpí žádným onemocněním.

Zdroj: Jak množit maliny

Juka venkovní

Juku zná většina z nás spíše jako nenáročnou exotickou pokojovou rostlinu. Některé druhy však snesou i mráz a lze je pěstovat celoročně venku na zahradě. Vytvářejí husté růžice přízemních listů, které jsou zajímavé svou namodralou barvou či veselým panašováním. Kromě juk se zelenými listy si můžete do zahrady vysadit i kultivary s listy různě zbarvenými, například žlutě pruhovanými.

Zde jsou uvedeny některé druhy, které lze u nás celoročně pěstovat mimo interiéry:

  • Yucca gloriosa – patří mezi oblíbené stromové juky. Je mrazuvzdorná asi do -20 °C, dorůstá do pětimetrové výšky a po odkvětu se rozvětvuje. Kvete velkým bílým květenstvím, ostatně jako všechny juky. Foto Yucca gloriosa.
  • Yucca glauca – nejmrazuvzdornější stromová juka, odolává totiž teplotám až -37 °C (ovšem jen za velmi suchých podmínek). Roste obvykle do výšky 2 metrů. Foto Yucca glauca.
  • Yucca filamentosa – nejznámější a nejodolnější mrazuvzdorná juka, která nevytváří kmen a po odkvětu odumírá. Vytváří hodně odnoží a pěstuje se na našich zahradách jako trvalka. Latnaté květenství měří 100–200 cm. Foto Yucca filamentosa.
  • Yucca baccata – známá též jako Banánová juka, vytváří kmen až 1,5 metru vysoký. Snáší mráz až do -29 °C. Má jedlé plody. Foto Yucca baccata.
  • Yucca brevifolia – je nejznámější stromová juka, nazývaná též Joshua tree. Vyrůstá až do výšky 15 metrů. Odolná je do -15 °C, takže je v našich klimatických podmínkách nutná velmi dobrá zimní ochrana. Foto Yucca brevifolia.
  • Yucca flaccida – velmi dekorativní druh, má měkké, převislé listy, u nás hojně pěstovaný v zahradách a parcích, je spolehlivě mrazuodolný, neinvazivní, množí se dceřinými růžicemi po odkvětu. Foto Yucca flaccida.

Zdroj: Juka

Banánovník přesazování

Banánovník se množí buď výsevem, a to nejlépe při teplotě substrátu 25 °C, nebo odnožemi z kmene. Rostlinu přesazujte, pokud kořeny prorostou květináč. Pokud máte již dospělou rostlinu, postačí, když ji přesadíte jednou za dva až tři roky. Kořenový systém takovýchto rostlin je sice poměrně velký a potřebuje dostatek prostoru, ale v kratším intervalu přesazování by rostlina neměla možnost dostatečně zakořenit.

Po odplození obvykle mateřská rostlina uhyne, ale od jejího kořenového balu rostou nové rostlinky. Pokud začnou růst už při tvorbě plodů, je dobré je vylámat, aby plodící rostlinu zbytečně neoslabovaly. Nové přírůstky oddělte a můžete je pěstovat dál. Někteří pěstitelé doporučují mladé rostlinky neoddělovat, protože jejich odtržení od matečné rostliny bývá obtížné a často tak dochází k poškození rostlinek a k možnému úhynu. Dle nich je lepší banánovník přesadit do většího květináče tak, jak roste, a oddělovat až velké sazenice, které mají asi 4 listy, ty již mají většinou už dostatek kořenů. Takovéto odnože musíte opatrně odtrhnout, aby na mladé rostlince zůstala větší část. Řeznou ránu na odnoži i mateřské rostlině je dobré zasypat dřevěným uhlím. Množení provádějte nejlépe v jarních a letních měsících, kdy je rostlina nejvíce v růstu. Odnož zasaďte do květináče o průměru 12 až 16 cm a ze začátku moc nezalévejte, jen roste. Pokud vyroste rostlinka přímo na staré rostlině, přihrňte zeminu a sazenice většinou vytvoří i část kořenů bokem. Tuto část pak odřízněte a nechte sazenici ve vodě. Až pustí další kořeny, můžete ji zasadit do substrátu s příměsí rašeliny.

Zdroj: Banánovník

Kaktusy rodu Gymnocalycium

Gymnocalycium mihanovichii kvete růžovými, žlutými, červenými a bílými květy. Pochází z Jižní Ameriky a je rozšířeno po celém tropickém pásmu. Typické pro tyto kaktusy jsou axily, na kterých jsou areoly s ostny. Gymnocalycium nesnáší průvan a jako většina kaktusů má rádo slunné stanoviště.

Gymnocalycium mihanovichii je rod jihoamerických kaktusů. Mají kulovité tělo o průměru obvykle 4 až 15 centimetrů, vzácně až půl metru. Stonek je členěn do žeber, která mohou být plochá, rozdělená do hrbolů, nebo i vysoká ostrá. Otrnění může být velmi řídké až hrozivé a rostlinu zcela zahalující. Rostliny rostou solitérně nebo mírně odnožují. Květy vyrůstají z areol na temeni rostliny. Poupata, květy a plody jsou holé, bez chlupů a štětin, nesou pouze šupiny. Odtud název rodu gymno = nahý, calix = kalich. Barva květů je bílá, růžová, purpurová, mnohdy s odlišně zbarveným jícnem nebo středním proužkem na okvětních lístcích. Několik málo druhů kvete žlutě. Jejich pěstování není obtížné.

Gymnocalycium mihanovichii „Red Head“

Red Head je kultivar postrádající zelené barvivo (chlorofyl), ale zato má barvivo červené nebo žlutooranžové. Nemůže růst na vlastních kořenech a musí se roubovat na vhodné podnože. Jako podnože se většinou užívají teplomilné druhy rodu Hylocereus nebo chladnomilnější druhy rodu Myrtillocactus. Vhodnější jsou asi druhy rodu Hylocereus, které snáší lépe přezimování.

Gymnocalycium mihanovichii „Yelow Head“

Kultivar Yelow Head se pěstuje naprosto stejně jako všechny barevné kultivary. Lze jej namnožit roubováním asi 1–2 cm velkých odnoží, které rostlina vytváří ve velkém množství.

Zdroj: Gymnocalycium mihanovichii

Odběr odnoží na řízky

Řízky na množení vinné révy lze odebírat od podzimu, a to v době, kdy opadají vinné révě listy, až do jara těsně před rašením révy. Každý termín má svoje plus i minus. Kde hrozí silné mrazy, které mohou poškodit pupeny, je vhodné odebrat řízky už v říjnu. V případě podzimního odběru je nutné řízky uskladnit při teplotě kolem 0 °C, většinou je nutné ošetřit je proti plísním. Někteří pěstitelé doporučují takzvanou zlatou střední cestu, to znamená odebrat řízky na konci prosince – do této doby zpravidla silné mrazy nebývají, navíc obvykle nastává vánoční obleva před lednovým ochlazením. Některé vědecké poznatky naznačují, že je optimální, když vinná réva před řezem projde mrazem okolo -10 °C. Není problém nechat zakořenit řízek už před Vánocemi, ale jestliže nemáte vytápěný skleník, nebudete vědět kam s ním – venku by zmrzl, za oknem by se nedostatkem světla příliš vytahoval. Z tohoto důvodu bychom doporučovali nezačínat s řízkováním dříve než koncem února nebo začátkem března. Určitě by se však odběr řízků neměl provádět za mrazu. Réví musí být patřičně vyzrálé, neboť nevyzrálé réví rychle plesniví a nemá v sobě dostatek živin pro zakořenění. Réví ustřihněte 30 až 40 cm dlouhé, tedy tak, aby na řízku byla tři až čtyři očka. Horní řez proveďte 2–3 cm nad horním očkem, dolní pak bezprostředně pod kolénkem (nodem). Doporučuje se, aby spodní část řízku měla původně úponek, lépe vám zakoření. Pro volbu začátku zakořeňování jsou tedy rozhodující i vaše možnosti pěstování.

Zdroj: Jak na rozmnožování vinné révy řízky

Banánovník pěstování

Banánovník se dobře hodí pro pěstování v interiérech, kde je nejen ozdobou, ale také může přinést plody. V bytě se pěstují zakrslé odrůdy, které dorůstají do výšky 2 metrů. Banánovník má značně specifické nároky na vlhkost a živiny. Rostlinu umístěte nejlépe u jižního okna, aby měla dostatek světla a tepla. Pěstovat jej můžete i na východní nebo západní straně, bude však plodit později. Banánovník pěstujte v lehké vzdušné půdě s dostatkem humusu (směs rašeliny, kompostu a písku). Starší rostlinu pěstujte pokud možno v co největší nádobě. Velikost nádoby totiž do značné míry ovlivňuje spolu s dostatkem světla a tepla počet plodů a jejich velikost. Nádoba by měla mít obsah alespoň 40 litrů. Pokud dáte rostlinu do nádoby o obsahu 100 litrů nebo větší, dočkáte se zcela jistě bohatší úrody, ale musíte počítat s tím, že rostlina zabere mnohem více místa.

Banánovník potřebuje dostatek světla, ale úpal mu škodí. Rostlina kvete nejčastěji třetím rokem a v tomto období zvláště nesnáší jakékoliv přesouvání a stěhování. K vyzrání plodů potřebuje alespoň tři a půl měsíce v teplém prostředí. Kvůli rovnoměrnému růstu je zapotřebí rostlinu otáčet. Aby se banánovníku dařilo, potřebuje vysokou vzdušnou vlhkost. Ideální teplota pro pěstování je 22–25 °C, neměla by překročit 35 °C. V zimě nesmí teplota klesnout pod 15 °C. Nižší vlhkost vzduchu můžete nahrazovat pravidelným rosením listů. Rostlina vyžaduje častou a vydatnou zálivku, ale pozor, abyste banánovník nepřelili, přílišná zálivka může vést k zahnívání kořenového balu a k úhynu rostliny. Pokud banánovník přelijete, nechte kořenový bal vyschnout, nebo rostlinu přesaďte a roste jen na list, měla by začít opět růst, když se tak stane, můžete opět normálně zalévat. Nedostatek vody naopak způsobí zasychání listů, první známkou nedostatečné zálivky je pak vybledlé zbarvení listů. Banánovníky mají žízeň obzvlášť v teplých měsících, kdy při zálivce vyžadují přes litr vody a současně i hnojení plnými hnojivy 1x za 14 dnů s vyšším obsahem draslíku a dusíku (OBM, FLORAN,VEGAFLOR). V zimě zalévejte mírně, jen tak, aby rostlina nevadla, a přestaňte hnojit.

Banánovník ještě před kvetením vytvoří odnože, které můžete od mateřské rostliny odříznout, pokud mají alespoň 5 listů. Rostlina v bytě plodí ve stáří 24–36 měsíců, ve špatných podmínkách i později. Květenství podobně jako listy prorůstá středem pseudokmene, poslední 2 listy před kvetením bývají menší. Květenství, které není třeba nijak opylovat, se vyklopí směrem k oknu. V tuto dobu nesmíte s rostlinou otáčet. Od kvetení do dozrání plodů, které dozrávají postupně, potřebuje banánovník 90–120 dnů. Po dozrání plodů již rostlina na stejném kmeni neplodí, takže ji odřízněte a nechte růst jednu z odnoží. Vyčerpanou zeminu nahraďte novou.

Zdroj: Banánovník

Rod škumpa

Škumpa neboli Rhus patří do čeledi ledviníkovitých (Anacardiaceae) a své vědecké rodové pojmenování získala podle řeckého slova rhein, což znamená téct. Název je odvozen od skutečnosti, že kůra tohoto okrasného stromu roní bílou pryskyřičnou šťávu.

Škumpa je většinou malý strom nebo keř dorůstající do výšky 3 až 5 metrů, který má deštníkovitou korunu. Již na první pohled zaujme svými hustě ochmýřenými výhony, větvičky jsou zkrátka „chlupaté“. Lichozpeřené listy dorůstají délky až 40 cm a vyrůstají z nich ostře pilovité lístky. Jde o dvoudomou rostlinu, která kvete v červnu a červenci. Samčí květenství je žlutavě zelené a roste v koncových palicovitých latách, zatímco samičí je tmavě červené a kompaktní.

Škumpa původně pochází ze Severní Ameriky, ale díky své nenáročnosti je to dnes kosmopolitní až invazivní rostlina, kterou najdete v subtropech a mírném pásmu obou polokoulí. Na světě roste asi 150 druhů rostlin čeledi ledviníkovitých, naše české podmínky však snáší jen asi 15 druhů. I z těchto 15 druhů se jich převážná většina pěstuje pouze v botanických zahradách a arboretech, do našich zahrad nejčastěji zavítá škumpa orobincová, nazývaná také ocetná.

Lidový název ocetná pochází od dřívějšího přidávání plodů škumpy do octa pro zvýraznění chuti. Tříslovin ze škumpy se využívalo i v koželužství k vydělávání kůží. Škumpa se k nám dostala teprve v polovině 19. století.

Škumpu vysazujeme jako okrasný strom v zahradě, ale často je vidět i v parcích. Její předností je, že roste i tam, kde jiné dřeviny hynou. Je krásná zvláště na podzim svým červeným listím i plody. Semeny se v zimě živí někteří ptáci. I když škumpa nemá žádné zvláštní požadavky na pěstování, je nenáročná, vitální a snese téměř jakékoliv stanoviště, přesto si ji mnoho zahrádkářů nechce pustit na pozemek. Je to totiž poměrně invazivní rostlina, která se rychle šíří kořenovými výmladky, a to i do vzdáleného okolí. Mnozí ji proto označují za plevel stejně jako bolševník. Navíc její kořeny mají obrovskou sílu a dokážou se provrtat téměř všude, překážkou pro ně nejsou ani betonové či dlážděné chodníky. Proto si vždy dobře rozmyslete, kam ji zasadíte!

Pokud jste se rozhodli, že chcete mít škumpu na zahradě, rozhodně se vyhněte její výsadbě k plotu. Zemí by zanedlouho prolezla k sousedům a ti by z její návštěvy rozhodně nemuseli mít takovou radost. Také ji nevysazujte v blízkosti zapuštěných bazénů, protože i do nich se dokáže probourat. Prostor jejích kořenů je dobré vymezit plastovým nebo plechovým límcem, který by měl být alespoň 80 cm hluboký.

Na půdu není škumpa nijak náročná, vybírejte pro ni slunné stanoviště – nemá totiž příliš ráda stín, vlhko ani větrno. Množí se semeny a kořenovými výrůstky. Pod matečnou rostlinou vyrostou každý rok desítky dceřiných odnoží, které brzy zaplevelí celý prostor. Mladých rostlinek se však dá jednoduše zbavit seseknutím pomocí běžných sekaček nebo křovinořezů. Pokud bychom se chtěli škumpy zbavit nadobro, je třeba ji vykopat i s kořeny, jinak bude veškerá snaha marná a několik metrů od původního místa vyraší škumpy nové. Uřezané větve a listy nespalujte, protože kouř může citlivějším jedincům podráždit oči a plíce.

Botanické druhy škump rozmnožujeme nejlépe výsevem semene. Očištěná semena se na jaře buď máčejí v kyselině, nebo přelijí vroucí vodou, ve které je necháme, dokud nevychladne. Můžeme je také stratifikovat přes zimu v chladu. Klíčivost hodně závisí na provenienci osiva. Připravené osivo se vysévá do pařeniště. Rostliny přesazujeme opatrně, abychom zbytečně neporanili kořeny. Rostliny z výsevů rostou stromovitě a netvoří, pokud neporaníme kořeny, kořenové výmladky. Kultivary se množí kořenovými řízky, které se odebírají během zimy. Při práci se škumpami, a to i nejedovatými druhy, používáme rukavice. Prostokořenné sazenice se vysazují na podzim či v předjaří, kontejnerované prakticky kdykoliv.

Zdroj: Škumpa

Pěstování aloe vera

Aloe vera potřebuje ke svému růstu suché a teplé až horké podnebí. Má ráda hodně slunce, nesnáší průvan a postačí jí jen méně častá zálivka. Může být pěstována jako okrasná rostlina na skalce nebo v bytě, ale nejlépe se jí bude dařit ve skleníku. Tato rostlina velmi rychle roste a potřebuje každoročně přesazovat.

Zvolení místa pro pěstování aloe vera

Ať už se rozhodnete pěstovat aloe vera doma nebo venku, myslete na to, že rostlina potřebuje hodně slunce. Pokud bude rostlina umístěna venku, ideálním místem bude takové, kde bude svítit slunce déle jak osm hodin, rozhodně ne méně jak šest. Další důležitou věcí, na kterou venku musíte myslet, je zemina. Je potřeba najít suché místo, rostlině se nebude dařit tam, kde je půda příliš mokrá nebo má tendenci shromažďovat vodu. Jednotlivé rostliny aloe vera mohou být pěstovány relativně blízko sebe, ale ujistěte se, že ponecháte dostatek prostoru pro růst. Zralá rostlina se může rozšířit o dvacet pět a více listů. V případě, že bude rostlinu pěstovat doma, bude nejlepší volbou okenní parapet směrem na jih nebo západ. Při pěstování v květináči není potřeba volit velký a prostorný květináč, protože rostlina preferuje přeplněný kořenový systém. Bude-li mít přebytečný prostor, zpomalí se její růst.

Příprava pro výsadbu aloe vera

Ať už jste se rozhodli pro pěstování aloe vera venku, nebo uvnitř, zvolte suchou, písčitou půdu. Pokud nemáte přírodně písčitou půdu, jednoduše ji smíchejte s pískem nebo malými kamínky. Půda bude dobře zajišťovat odvodňování a nabízet rostlině ty nejlepší podmínky k růstu. Faktor pH zeminy by se měl pohybovat v rozmezí hodnot 6 až 8, hodnotu pH zvýšíte tím, že do půdy přidáte vápno. Pokud si zvolíte, že budete pěstovat aloe vera jako pokojovou rostlinu, můžete substrát pro tuto rostlinu zakoupit v obchodě.

Postup výsadby aloe vera

Žádný zahradník vám nedoporučí pěstovat aloe vera ze semene, i když je to možné. Trvá to příliš dlouho a je zapotřebí přísných skleníkových podmínek, aby semínko vyklíčilo. Zralá rostlina produkuje odnože, které jsou vlastně novými malými rostlinkami a mohou být použity k rozmnožování.

  • Vyberte si odnože ze zralé rostliny. Když jsou vysoké několik centimetrů a listy se začínají rozevírat, můžete začít s rozsazováním.
  • Pomocí ostrého nože oddělte mladou rostlinku a ujistěte se, že jste odnož neporušili.
  • V případě, že se vám nepodařilo odnož oddělit bez porušení, je potřeba nechat ránu zaschnout a teprve poté umístit do půdy. To bude trvat dva až tři dny, ale zabráníte tím napadení rostliny a jejímu odumření.
  • Jakmile se na ráně utvořil strup, můžete rostlinu umístit do půdy. V případě, že jste byli tak opatrní a rostlinu jste oddělením nepoškodili, můžete v sázení pokračovat okamžitě. Díra v půdě by měla být hluboká asi jako jedna čtvrtina rostliny.
  • Před zasazením rostliny do půdy je doporučováno namočit kořeny odnože do prášku podporujícího jejich růst, urychlíte tím růst kořenů v nové půdě.
  • Půdu ke kořenům přihrňte a upěchujte, aby byla rostlina stabilní.
  • Pokud jste sázeli rostlinu do květináče, umístěte ho na slunné místo.

Jak se starat o aloe vera

Zalévání

Jak již bylo řečeno, aloe vera vyžaduje suché a horké podmínky. U rostlin pěstovaných v květináčích platí pravidlo, že je potřeba nechat půdu před zálivkou úplně vyschnout. Rostliny pěstované venku není potřeba zalévat vůbec, postačí jim ranní rosa a déšť. Příliš častým zaléváním bychom způsobili uhnívání spodní části rostliny. V zimních měsících je potřeba zálivku ještě snížit.

Hnojení

Aloe vera potřebuje jen velmi malé množství hnojení. Použití zředěného hnojiva jednou ročně, zpravidla na jaře, bude určitě dostatečné. Častějším hnojením byste mohli udělat více škody než užitku.

Další péče o aloe vera

Okolí rostliny zbavujte pravidelně plevelu, ale vzhledem k tomu, že půda by měla být písčitá a lehká, dávejte pozor, abyste nenarušili kořeny. Aloe vera je rostlina odolná vůči škůdcům a nemocem, snad jen venku pěstované rostliny by mohly být náchylné k červci. V takovém případě vám dobře pomůže sprej.

Rady při pěstování aloe vera

  • V případě, že některé listy rostliny vyblednou nebo uvadnou, je potřeba je odříznout.
  • Aloe vera nepožívejte, pravděpodobně vám nebude ani špatně, ani vás nic nebude bolet, ale tato rostlina je hodně hořká. Tato její chuť jí pomáhá jako obrana proti dravcům.
  • Pokud necháte rostlině příliš mnoho odnoží, bude to mít na aloe negativní vliv, protože budou rostlinu oslabovat. I když neplánujete pěstování nových rostlinek, odnože průběžně odstraňujte. Nechtějí-li se vám odnože vyhazovat, zkuste je nabídnout sousedům a známým, třeba jim tím uděláte radost.
  • Ujistěte se, že květináč, ve kterém svou rostlinu pěstujete, má na dně dostatečný odtok.

Zdroj: Pěstování aloe vera


Autoři obsahu

Mgr. Jana Válková

Nina Vinšová

Mgr. Michal Vinš

Mgr. Jitka Konášová

Mgr. Světluše Vinšová


ČeskéNápady

O nás

Kontakt

Ochrana osobních údajů a cookies

 SiteMAP