Med představuje potravinu přírodního sacharidového charakteru, složenou převážně z glukózy, fruktózy, organických kyselin, enzymů a pevných částic zachycených při sběru sladkých šťáv květů rostlin (nektar), výměšků hmyzu na povrchu rostlin (medovice) nebo na živých částech rostlin včelami, které je sbírají, přetvářejí, kombinují se svými specifickými látkami, uskladňují a nechávají dehydrovat a zrát v plástech. Rozlišujeme dva zdroje medu – nektar a medovici. Vznik medu je velmi složitý proces, který je závislý na včelstvu jako celku. Zdroj nektaru má na starost jen několik včel létavek (pátraček), které vyhledávají zdroje sladkých šťáv (sladinu) a ve chvíli, kdy takový zdroj najdou, se vrátí do úlu s plným medným váčkem, dají ochutnat ostatním včelám v úle a zároveň jim specifickou formou komunikace, označovanou jako včelí tanečky, předají informace o směru a vzdálenosti potravy, přičemž se řídí i polohou slunce na obloze. Jak jsme již zmínili, létavky, které byly informovány o zdroji potravy, přináší nektar nebo medovici do úlu v medném váčku, což je rozšířená část jícnu, která je od další části trávicí soustavy, žaludku, oddělena česlem o obsahu 50 mikrolitrů. Po příletu do úlu předají létavky obsah svého medného váčku úlovým včelám a letí znovu za zdrojem potravy, zatímco úlové včely přinesenou šťávu začnou přetvářet v med.
Dřevo se využívá většinou jako palivo. Vrba jíva je ovšem ceněna pro své pionýrské kvality, je velmi užitečná při přirozeném zalesňování krajiny. Nepotlačuje ostatní dřeviny, zlepšuje svým opadem lesní půdu, poskytuje potravu zvěři, a jakmile ji hlavní dřeviny začnou přerůstat, sama odumírá a ustupuje.
Důležitá je i ve včelařství, neboť poskytuje bohatou a zároveň první jarní pastvu včelám (pyl i nektar). Pro širokou veřejnost je však nejvíce známá jako jedna z kočičkových vrb – větévky samčích stromů jsou v předjaří řezány pro okrasu. V sadovnictví se občas vysazuje kultivar Pendula s převislými větvemi, tzv. smuteční odrůda jívy.
Kultivary vrby, a sice samčí exempláře, jsou na jaře nejdůležitějším zdrojem pylu. Vrba je rostlinou dvoudomou, tedy samčí a samičí, květy se nacházejí odděleně na různých rostlinách. Samičí vrbové keře nebo stromy navštěvují včely rovněž, protože jim poskytují nektar. Nektar nabízejí i květy samčí, ale méně než květy samičí. K vrbám náleží kolem 20 druhů. Nejznámější je vrba košařská, která kvete velmi brzy, a jíva. Včely ji navštěvují velmi intenzivně, takže by v žádné zahrádce takový keř nebo strom neměl chybět. Vrba je nenáročná, ke svému růstu ale potřebuje hodně vláhy. Rozmnožuje se velmi snadno pomocí řízků: po odkvětu uřízneme z větví asi 25 cm dlouhé řízky se 4–5 očky. Zapíchneme je do zeminy a intenzivní zálivkou zajišťujeme dostatek vláhy. Na vhodně položených pozemcích je živý plot z vrb pro včely velmi dobrým zdrojem pylu.
Smetanka lékařská (pampeliška) začíná kvést dříve než ovocné stromy a kvete potom současně s nimi. Kromě pylu poskytuje v některých letech za slunečného, teplého a vlhkého období tolik nektaru, že můžeme počítat s dobrou sklizní medu. Včelaři proto rádi vyhledávají rozlehlé luční plochy jako zdroj vyloženě časné snůšky, kterou využívají k rozvoji včelstev.
Naše ovocné dřeviny jsou velmi dobrými zdroji pylu a nektaru. Zvláště u cizosprašných třešní, jabloní, hrušní a švestek je opylovací činnost včel velmi potřebná a poskytuje včelám velmi dobrou snůšku.
Další kulturní a divoké dřeviny. Jako velmi časný zdroj pylu se osvědčují různé druhy olší, které rostou převážně na březích řek nebo potoků. Hodně pylu a nektaru mají trnky a hloh bílý, ale nejbohatší sortiment – pokud to tak můžeme říct – mají javory: javor klen, javor mléč a javor babyka. Poskytují kromě nektaru a pylu i medovici. Většinou jsou to pěkné stromy do parků a alejí; javor mléč a javor klen jsou důležitými dřevinami ve smíšených lesích. Krušina olšová je ve všech směrech skromná; její květy jsou nenápadné a včelám poskytují pouze nektar, zato ale ve velkém množství.
Královna má za úkol pouze reprodukci. Vyvíjí se v největších buňkách a je nejlépe krmena. Královna ovládá ostatní včely substancí, kterou vylučuje z kusadlových žláz. Jakmile dojde k úhynu královny, utlumí se vliv substance, dělnice začnou stavět pro larvy větší buňky a začnou je krmit kvalitní mateří kašičkou. Nejdříve vylíhlá královna poté zabije ty ještě nevylíhnuté a vydá se na svatební let. Trubci jsou samečci, kteří oplodní královnu. Rodí se z menších buněk než dělnice a jejich jediným úkolem je oplození královny. Podobně jako královna jsou i trubci krmeni dělnicemi. Na konci léta se o ně dělnice přestávají starat a jsou vyhnáni z úlu.
Dělnice mají na starost ostatní práci. Jedná se o samice se zakrnělými pohlavními orgány. V případě, že ve včelstvu není královna, mohou klást neoplozená vajíčka. Některé dělnice se starají o královnu, jiné o trubce. Další část staví nové plásty. Včelky, které vidíme poletovat venku, patří také mezi dělnice. Pilně sbírají z květů pyl, nektar a medovici, které jsou základem potravy jak pro královnu, tak i pro budoucí generaci.
Tak zde pozor. Existuje rostlina kozí list, která se nesprávně označuje jako růže z Jericha, ale jde o ovíjivou liánu rostoucí mimo jiné divoce ve světlých teplých lesích. Je známo kolem dvou stovek druhů. Na zahradě se spokojí i s neúrodnou, spíše vápnitou půdou, vyhovuje jí polostín. Poroste i ve stínu, ale pokvete slaběji. Na slunci ji musíte častěji zalévat. Na opoře dorůstá až pěti metrů. Temně zelené přisedlé a vstřícné listy na podzim opadávají. Květy svou krásou mohou směle konkurovat orchidejím. Jsou dlouze trubkovité s výraznými tyčinkami. Narůžovělá nebo načervenalá poupata se promění v impozantní bílo-žluté květy s červenými skvrnami a intenzivní vůní. Ta se nejvíce rozvine pozdě večer a na sladký nektar láká noční lišaje. Když po prvním odkvětu během května a června nenecháte vyvíjet plody, pokvete na nových výhoncích ještě jednou v časném podzimu. Ale i červené lesklé bobule budou ozdobou zahrádky, alespoň do té doby, než je odnesou ptáci. Chutnají i papouškům. Tuto rostlinu lze množit buď koupenými sazenicemi, nebo polovyzrálými řízky.
Komule Davidova (Buddleia davidii) pochází z Číny. V příhodných podmínkách dobře roste, na volném prostoru až do výšky 3 metrů, ale v zápoji jiných keřů to může být až 5 metrů. Strnule vzpřímené výhony se na koncích ohýbají pod tíhou mohutných, až 30 cm dlouhých květních lat. Listy jsou vstřícné, dlouhé až 20 cm. Komule Davidova kvete od konce července do září. Sladký nektar kvítků nasytí motýly, ale i včely a čmeláky. Základní barva u původního, v přírodě rostoucího druhu bývá fialová, ale vyšlechtěné odrůdy jsou také bílé, červenofialové, modrofialové, tmavě fialové nebo růžové. Mrazům nejlépe odolávají fialové nebo bílé komule a všechny květy bez rozdílu barvy výrazně a krásně voní. Tyto krásné keře mají jisté nároky na pěstování, ale netrpí žádnými chorobami ani škůdci.
Výhodou motýlích keřů je, že jsou dostupné hned v několika barvách. Radost vám nemusí dělat jen modrofialová, růžová nebo bílá. Motýlí keře pořídíte i v méně známé žluté variantě. Existují rovněž dvojbarevné varianty. Odrůda „Flower Power“ vytváří velice nápadné květy, které přecházejí z oranžové až do modrofialové. Také je známa komule Davidova nižší klasifikace.
Včela medonosná (latinsky Apis mellifera) žije ve velkých společenstvech, která jsou tvořena mnoha tisíci jedinců. V hnízdě žijí vždy tři kasty, jimiž jsou plodná samička (matka), samečci (trubci) a dělnice. Životní cyklus včely medonosné začíná vždy, když královna naklade do každé buňky po jednom vajíčku. Z oplozených vajíček se pak vylíhnou dělnice a matky, z neoplozených trubci. Po třech dnech se z vajíček vylíhnou malé larvičky, které jsou po první čtyři dny krmeny výživnou mateří kašičkou, v pozdější době pylem a nektarem. Během následujícího týdne larvy rychle rostou, několikrát se svlékají, a když téměř vyplní celou buňku, včely ji zavíčkují voskem. Larva se zakuklí a později se přemění v dospělou včelu. Po vylíhnutí se činnost včely medonosné mění vždy po několika dnech. Nejdříve čistí hnízdo, pak krmí larvy. Po jedenáctém dnu začínají včele žlázy na zadečku vylučovat šupinky vosku, takže může stavět v hnízdě plásty. Od šestnáctého do dvacátého dne života včela přijímá od létajících včel nektar a pyl, který ukládá do zásob v podobě medu. Přibližně dvacátý den včela konečně opouští úl a zdržuje se nějaký čas před jeho vchodem, kde se učí orientovat a zároveň úl hlídá. Od jedenadvacátého dne života již létá po okolí, přináší pyl, nektar, vodu a předává je mladším včelám v hnízdě.
Včely medonosné vyhledávají pro svá hnízda dutiny ve stromech, vchody do jeskyň či místa pod skalními převisy. V současnosti většina včelstev sídlí v umělých úlech. V době květu na jaře a v létě vyletují včely za teplých dní z úlů a sbírají v okolí vodu, pyl, nektar, sladké šťávy z poraněných stromů nebo medovici.
Včela medonosná saje nektar sosákem dlouhým šest milimetrů a pak si jej ukládá do váčku (medný váček), který je od žaludku oddělen česlem, to znamená že nasátý nektar nepřijde do trávícího systému včely medonosné. Pyl včela stírá z květů svým ochmýřeným tělem a poté jej předníma nohama zkartáčuje do prohlubní na holeních zadního páru nohou.
Včely produkují mimo med i sladkou hmotu. Tu zpracovávají z nektaru nebo medovice tím, že ji obohacují látkami vlastního těla, uskladňují v plástech, zahušťují, přikrývají voskovými víčky a nechávají dozrát. Včely produkují ještě další látky, které lze využít především v medicíně a kosmetice. Jedná se především o včelí vosk, mateří kašičku a propolis. Vosk vzniká ve voskotvorných žlázách včel. Jedná se o přestavbu cukrů a pylu v trávicím a voskotvorném ústrojí. Vosk je stavební materiál pro výrobu včelích plástev se známými šestihrannými buňkami, ve kterých se vyvíjí nová generace včelstva nebo je zde uložen med. Tato surovina je člověkem využívána zejména v kosmetice a farmacii. Mateří kašička se dá svojí funkcí přirovnat mateřskému mléku u savců. Jedná se o výměšek žláz mladých včel starajících se o vyvíjející se novou generaci včel. Mateří kašičkou jsou krmeny pouze budoucí královny. Mateří kašička je tekutina bílé až nažloutlé barvy, typické slabě kořeněné vůně. Díky obsahu mnoha látek, které patří k základním látkám potřebným pro správnou funkci organismu, se používá ve farmacii. Propolis je včelí tmel. Jedná se o látku pryskyřičné povahy, kterou včely získávají z rostlinných zdrojů a používají ji k dezinfekci, výztuhám a utěsnění úlu. Tato pryskyřičná substance žlutohnědé, červenohnědé nebo zelenohnědé barvy obsahuje vosk, balzámy a éterické oleje, pyl a další. Má aromatickou vůni, která vytváří charakteristickou atmosféru úlu. Díky svým dezinfekčním vlastnostem je účinný při různých onemocněních kůže, které jsou bakteriálního či virového původu (například bradavice).
Jedná se o péči v podletí, která podporuje přirozené děje ve včelstvu. Začíná po posledním medobraní a jde vůbec o nejdůležitější včelařské úkony, na nich totiž záleží, jestli včely přezimují jako dobře opatřené a silné včelstvo. Tato péče zahrnuje důkladnou prohlídku včelstva, přípravu zimního sediska, doplnění zásob na zimu a opatření proti varroáze. Ten, kdo poprvé posuzuje stav včelstva, by měl vědět, že v každém včelstvu se nalézají různé plásty. Plásty dělíme na zásobní (obsahují med nebo pyl), plodové (je zde plod) a souše (prázdné plásty). V pozdním létě plodiště tvoří většinou dva nástavky. Včelstvo by mělo mít v každém plodišti čtyři až pět plodových plástů, dohromady tedy obsednuto nejméně osm plástů. Pak si můžeme být jisti, že máme výkonnou matku a včelstvo je dost silné. V případě, že tomu tak není, můžeme včelstva zrušit nebo spojit.
Staré tmavohnědé plásty musíme vyřazovat a dát roztavit, protože jsou méně kvalitní. Toto je i prevencí proti zavíječi voskovému, což je motýl, který proniká do úlů a do úložných prostor plástů. Jeho housenky ničí včelí dílo. Napadené plásty můžeme ošetřit sirnými knoty.
Včely během léta snášejí pyl a nektar. Pyl se ukládá a nektar zpracovává na med. Med včely přijímají, aby pokryly potřebu energie a tepla, pyl potřebují k vytvoření zásob tuků a bílkovin a krmí jím plod. Jedno včelstvo v zimě spotřebuje průměrně 15 kg krmiva. Proto za odebraný med dáme včelám náhradu, a to připraveným cukerným roztokem.
Za krásných říjnových dnů můžeme pozorovat mladušky, které vyletují do okolí česna a vyprazdňují výkalový vak. Létavky hledají pyl a nektar. Ke konci října pomalu včely končí se snůškou, protože kvete už jen pár stromů a křovin. Plodové hnízdo se z několika tisíc buněk rychle zmenší. Koncem měsíce včely většinou úplně zastaví plodování. Včelstvo má průměrně deset tisíc jedinců, ovšem existují i výjimky. Kritická dolní hranice je pět tisíc jedinců.
Včely před zimou není třeba uteplovat, musí mít zachován kontakt s vnějším prostředím, protože díky němu regulují svůj životní cyklus. Včelstva bychom měli nechat přezimovat nad mřížkovým dnem. Otevřené dno omezí plodování, případně brání příliš časnému rozšiřování. Mimo toho se čerstvý vzduch zdola postará o to, aby se na plástech nevytvářela plíseň. Izolované víko zabrání úniku tepla nahoru.
Chceme-li zabránit varroáze, můžeme v zásadě použít dva způsoby – biotechnický a chemický. K biotechnickým opatřením patří pravidelné vyřezávání zavíčkovaného trubčího plodu na jaře, vytváření oddělků a chladné přezimování. Při chemickém boji nasazujeme především organické kyseliny a syntetické medikamenty. Používání syntetických léčiv má sestupnou tendenci, u roztoče totiž vypěstovává odolnost. Při chemickém boji se prosazují organické kyseliny (kyselina mravenčí, mléčná a šťavelová).
Ve většině případů není zkvašení medu vaše vina, ale způsobí ho samotné včely. Někdy je však opravdu na vině nepozorný včelař. Včely přinášejí do úlu nektar s obsahem 60–70 % vody a postupně ho zahušťují. V ideálním případě by objem vody v medu neměl přesáhnout hranici 18 %. Někdy to ovšem včely nestihnou a med zavíčkují, často v období, kdy je delší dobu vysoká vzdušná vlhkost. Pokud je pak včelař netrpělivý či nezkušený, snadno může med s vyšším obsahem vody vytočit a prodávat, což způsobuje, že med může následně kvasit.
Med může kvasit, zkvašený med poznáte na první pohled. Když otevřete sklenici, první, co ucítíte místo nasládlé vůně medu, bude nepříjemný štiplavý zápach, charakteristický právě pro kvasící med. Takovýto med je někdy nazýván jako skvasený a nebo zkvašený. Hladina medu je pak pokrytá tenkou řídkou vrstvou. V takovém medu už nastal kvasný proces. Pokud byste si toho snad nevšimli před konzumací, věřte, že byste to poznali nejpozději v okamžiku, kdy byste med poprvé vložili do úst – je nakyslý.
Když med kvasí nebo je již zkvašený, je to nezvratný proces, který nelze zastavit.
Ke zkvašení ale může dojít i přímo u vás doma, pokud budete med nevhodným způsobem skladovat. Stačí, když špatně utáhnete víčko u sklenice. Med má totiž schopnost nasávat do sebe okolní vlhkost. A to je ten hlavní problém. Pokud totiž vlhkost v medu, respektive hladina vody v něm, přesáhne hranici zhruba 21 %, dojde ke kvašení a nevratnému znehodnocení medu.
Když vám med zkvasí, jediná rada je med vyhodit a koupit jiný. Jakmile totiž ke kvašení dojde, už není cesty zpět.
Nerušené včelstvo zajištěné na zimu dostatkem krmiva začne podle počasí od poloviny do konce ledna plodovat. Koncem února někdy dosahují denní teploty kolem 12–15 °C a takové počasí dovolí včelám opustit úl a vyprázdnit výkalový vak (takzvané vyprášení), tím se odstraní možní původci nemocí ze střeva včel. V opačném případě bychom se museli obávat přeplnění výkalového vaku nestravitelnými látkami, možného rozšíření nemocí a s tím spojených komplikací. Na konci zimy zvolna nastává vzestupný rozvoj, zvyšuje se počet dělnic a včelstvo sílí. Výživu prvního plodu a matky zajišťují zimní včely z vlastních tělesných rezerv.
Květy jívy, trnek a angreštu poskytují včelám první pyl a nektar. Včelstva se začínají rozrůstat, takže je čas na jejich důkladnější prohlídku. Při dlouhodobě teplém počasí a pylové snůšce začínáme rozšiřovat úl mezistěnami. Na podzim jsme sice zazimovali silná včelstva, která měla z hlediska síly, zásob a kvality matky ty nejlepší předpoklady, ale nedá se vyloučit, že některé včelstvo zklamalo.
Zrušení nebo spojení je nejlepším řešením pro slabá nebo osiřelá včelstva. Na jaře není spojování problém – měla by však platit zásada: nikdy nespojujeme dvě slabá včelstva! Spojení se silným včelstvem, které je nejméně na 10 rámcích, původní včelstvo posílí a otevře mu cestu k lepšímu vývoji. Při spojování vždy slabší včelstvo nasadíme na včelstvo silnější. Matku ze slabého včelstva můžeme odstranit, není to ale nutné. Problémy se dvěma matkami ve včelstvu nejsou. Během jednoho až dvou týdnů jedna z nich chybí. Při spojování od června a července je lepší, když slabší matku odstraníme a mezi spojované nástavky dáme proděrovaný novinový papír. Provedeme to v podvečer, aby se včelstva nespařila omezeným odvodem tepla.
Hoya carnosa neboli voskovka je rychle rostoucí pokojová rostlina liánovitého vzrůstu. Má dlouhé stonky, na nichž rostou lesklé, dužnaté, tmavě zelené listy vejčitého tvaru. Od jara do podzimu se na rostlině objevují vonné hvězdicovité květy, bílé nebo světle růžové barvy s červeným středem. Svou přezdívku Hoya získala podle květů, které se lesknou jako vosk. Rostlina je poměrně nenáročná na pěstování. Často je vyvazována do oblouku nebo jiných zajímavých tvarů.
Nejčastěji se pěstují dva druhy, které se od sebe liší vzrůstem: Hoya carnosa má dlouhé výhony, které musíme upevňovat k opoře, Hoya bella je ozdobnější a má převisající krátké, ale rozvětvené výhony.
Voskovka je krásná rostlina, a to i v době, kdy nekvete. Její listy jsou sytě zelené, lesklé, dužnaté a mohou být nepravidelně světle skvrnité.
Hoya bella má menší světlezelené listy, květní okolíky jsou podobné jako u Hoya carnosa. Květy mají bílou barvu s výraznější červenou pakorunkou. Kvetoucí rostliny jsou nejkrásnější zespoda. U tohoto druhu květní stopky po odkvetení opadávají. Hoya bella bohatě kvete, je to vděčná rostlina do závěsných nádob. Bohaté kvetení zaručuje mírné snížení teploty v zimě.
Květenství obou druhů jsou velmi trvanlivá, objevují se od jara do podzimu a zejména ve večerních hodinách intenzivně sladce voní. V době kvetení rostlina vylučuje sladký nektar, který může znečistit okolí.
Její výhony mohou dosahovat až 6metrové délky. Na svých dlouhých, poléhavých, dřevnatějících stoncích nese lesklé tmavozelené dužnaté listy se silnou pokožkou, které jsou vstřícné a mají oválný, mírně zašpičatělý tvar. Listy jsou 5–8 cm dlouhé a 3–4 cm široké, jsou masité a lesknou se jako voskové. Kvete od jara do podzimu pětičetnými hvězdicovitými květy, které vytvářejí polokulovité květenství. Jednotlivé kvítky mají v průměru kolem 1,5 cm, květenství může obsahovat až 30 kvítků. Plstnatá koruna má bílou nebo narůžovělou barvu, vedlejší koruna je lesklá pěticípá hvězdička s červeným středem.
Ovocné stromy v zahradě mají užitek po celý rok, na jaře mají krásné květy se včelami, které sbírají pyl a nektar, aby z něj vyrobily nejčistší med. Po odkvětu můžeme sledovat růst listů, jak se nádherně, světle zelenou barvou rozvíjejí do své velikosti, poté přijde zvětšování plodů. Následně nastává pohled na dozrávající plody a na stromy obsypané ovocem. A nakonec přijde ten nejslastnější okamžik každého pěstitele, kdy jsou jeho stromy plné zralých plodů, které tak pečlivě opatroval. Tím to však ještě nekončí, na podzim je krásné pozorovat i různá zbarvení listů při konzumaci již sklizených plodů nebo jejich produktů, jako jsou mošty, marmelády, čaj nebo pálenka.
V zahradnictvích neseženete ovocné stromky celoročně. Koupit je můžete pouze tehdy, kdy se doporučuje je sázet, tedy na jaře mezi březnem a květnem, nebo na podzim v říjnu a listopadu. Podzimní výsadba má oproti té jarní své výhody. Strom v zimě využije vláhu ze sněhu a ihned na jaře se začíná regenerovat. Stromy zasazené na podzim se často lépe ujmou. Výjimku tvoří pouze broskvoně, ty raději sázejte na jaře, aby je zima nepoškodila.
Ovocné stromy se prodávají zasazené v zemi nebo prostokořenné (to znamená volně založené v půdě). Zkontrolujte kořeny, ty poškozené nebo nezdravě vypadající nekupujte. Stejně tak si prohlédněte celkový stav stromku. Neměl by být poškozený, nebo dokonce napadený plísní.
Stromek ideální k zasazení má rovný kmen, z něhož vyrůstá jedna hlavní větev a minimálně tři vedlejší mířící do všech stran.
Hlavním aspektem pro výsadbu je místo, kam stromky nasadíte. Je třeba zvážit velikost plochy, kterou se chystáte osazovat a taktéž nesmíte zapomenout na to, představit si vzrostlý strom v dospělosti i s korunou. Stejně důležitý je i počet a druh jednotlivých stromů. Vybírejte pouze ty odrůdy, které jsou vhodné pro dané podmínky. Dalším velice podstatným prvkem pro nasazení ovocných stromů je půda, i tu je potřeba mít náležitě připravenou. Měla by obsahovat důležité živiny, díky nimž bude strom podporován ve správném růstu a produkci dobrého ovoce.
Jedná se o produkt rostlinného původu. Medem se rozumí potravina přírodního sacharidového charakteru, složená převážně z glukózy, fruktózy, organických kyselin, enzymů a pevných částic zachycených při sběru sladkých šťáv květů rostlin (nektar), výměšků hmyzu na povrchu rostlin (medovice) nebo na živých částech rostlin včelami, které je sbírají, přetvářejí, kombinují se svými specifickými látkami, uskladňují a nechávají dehydrovat a zrát v plástech. Rozlišujeme dva zdroje medu, a to nektar a medovici.
Nektar je sladká šťáva tvořící se v květních nebo mimokvětních nektariích hmyzosnubných rostlin. Čerstvý nektar obsahuje vodu, cukry (sacharóza, fruktóza, glukóza a jiné), malé množství dusíkatých látek, minerálních látek, organických kyselin, dále pryskyřičnaté látky, inverzní enzymy z buněk nektarií, silice, terpeny, flavony, v některém nektaru se nachází i vitamín C. Nektar obsahuje rovněž pylová zrna či buňky rostlinných pletiv.
Medovice je hustá sladká šťáva, kterou vylučuje stejnokřídlý hmyz – červci, mšice nebo mery (medovnice jedlová, medovnice černoskvrnná, puklice dubová a jiné), které označujeme jako producenty medovice. Tito producenti cizopasí na listech, pupenech nebo větvích listnatých i jehličnatých stromů a keřů, jejichž sítkovicemi proudí míza, která slouží producentům medovice jako potrava, zvlášť v období rozmnožování. Míza je z rostlinných sítkovic nasávána ústním ústrojím producentů a prochází jejich trávicí soustavou, jejíž součástí je filtrační komora s tenkou blanitou stěnou, která hraje důležitou roli při filtraci bílkovin, cukrů, vody a dalších látek. Právě proteiny s menším množstvím cukrů a vody jsou zachyceny ve filtrační komoře a ve formě koncentrátu přecházejí dále do žaludku producentů. Naopak jednoduché cukry, minerální ionty a přebytečná voda proniknou přes filtrační komoru, respektive přes její propustnou blánu, a přecházejí do výkalového vaku. Tento filtrát (medovice) je pak vystřikován ve formě kapek na větve, listy nebo jehlice, odkud je sbírán včelami jako zdroj medovicového medu. Medovice obsahuje vodu, cukry (sacharóza, glukóza, fruktóza, maltóza, melecitóza, rafinóza a polysacharidy), aminokyseliny rostlinného původu, minerální látky, vitamíny a barviva.
Vznik medu je velmi složitý proces, který je závislý na včelstvu jako celku. Zdroj nektaru má na starost jen několik včel létavek (pátraček), které vyhledávají zdroje sladkých šťáv (sladinu) a ve chvíli, kdy takový zdroj najdou, se vrátí do úlu s plným medným váčkem, dají ochutnat ostatním včelám v úle a zároveň jim specifickou formou komunikace, označovanou jako včelí tanečky, předají informace o směru a vzdálenosti potravy, přičemž se řídí i polohou slunce na obloze. Létavky, které byly informovány o zdroji potravy, přinášejí nektar nebo medovici do úlu v medném váčku, což je rozšířená část jícnu, která je od další části trávicí soustavy, žaludku, oddělena česlem o obsahu 50 mikrolitrů. Po příletu do úlu předají létavky obsah svého medného váčku úlovým včelám a letí znovu za zdrojem potravy, zatímco úlové včely přinesenou šťávu začnou přetvářet v med.
Vznik medu
Jedná se o chemicko-fyzikální proces, který zahrnuje:
Obohacení sladiny o látky z hltanových a patrně i pyskových žláz včelích dělnic – toto obohacování začíná již ve chvíli, kdy včela med sbírá v přírodě, a dále pokračuje v úle, kdy létavky předají obsah svého medného váčku úlovým včelám (přejímatelkám sladiny).
Chemické změny – týkají se především štěpení složitějších cukrů na cukry jednodušší.
Fyzikální změny – jde o proces zahuštění spočívající v odpařování vody a vzniku vysokého osmotického tlaku, který zabrání, aby se v medu množili mikroorganismy způsobující jeho kvašení. Při procesu zahušťování včela opakovaně polyká a vyvrhuje sladinu z medného váčku na sosák, až vznikne tekutina s 28–32 % vody. Koncentrovanou tekutinu včely s obtížemi protlačí jícnem a pak ji ukládají na horní okraj buňky, kde probíhá zahuštění pomocí odvětrávání celého úlu. Po tomto zahuštění včely med znovu přesunou a buňky, které jsou již plné medu, včely zavíčkují voskovými víčky.
Pokud jsou plásty s medem zavíčkované alespoň z jedné třetiny, je to pro včelaře znamení, že nastal čas medobraní. Zralost medu lze ověřit také trhnutím plástem, při kterém, pokud je med zralý, nedojde k jeho vystříknutí.
Složení medu je dáno jeho původem, základní složky medu jsou: cukry (monosacharidy, oligosacharidy, trisacharidy), voda, organické kyseliny, bílkovinné látky (aminokyseliny, enzymy, hormony), tukové látky (mastné kyseliny, triglyceridy, steroly), vitamíny, antioxidanty (flavonoidy, flavanony), minerální látky (draslík, sodík, vápník, hořčík, fosfor, chlor, jod, měď, zinek, železo), vonné látky (alifatické alkoholy, aldehydy, ketony, kyseliny, estery organických kyselin) a barviva (kvercetin).
Druh medu se rozlišuje dle jeho rostlinného původu, a to na med nektarový, medovicový a smíšený.
Med nachází široké uplatnění v potravinářském, farmaceutickém i kosmetickém průmyslu. Nejčastěji se med konzumuje přímo v čerstvém stavu, kdy se dospělým doporučuje jako prevenci užívat denně 1 polévkovou lžíci medu a dětem 2 až 3 kávové lžičky denně. V kosmetice se stává součástí celé řady přípravků – krémů, balzámů, mýdel a tělové kosmetiky, v lékařství a farmacii slouží jako prevence různých onemocnění nebo může být složkou některých dezinfekčních přípravků, sirupů, pastilek. Med podporuje obranyschopnost organismu a je zdrojem okamžité energie. Kontraindikací při konzumaci včelího medu může být alergie, která je však velmi vzácná.
Nákup medu se dá provést prostřednictvím internetových obchodů, pro inspiraci se můžete podívat zde. Další možností je koupit si med přímo od včelaře ve vašem okolí, tyto medy jsou zpravidla výborné, ale chce si včelaře nejprve ověřit, aby med neředil a jinak neznehodnocoval.
Toto období začíná zpravidla v druhé polovině srpna.
Jen od jara do plného léta žijí ve včelstvu tři včelí kasty (jedna matka, několik stovek trubců a třicet až padesát tisíc dělnic). Dělnice vykonávají veškeré činnosti nezbytné k přežití, jako je sběr nektaru a pylu, přinášení vody, stavba plástů, péče o plod, čištění a obrana. Matka zajišťuje kladení vajíček, soudržnost včelstva a dělbu práce v něm. Trubci oplodňují mladé matky, což je jejich jediný úkol. V období vrcholícího léta, kdy se začne projevovat nedostatek snůšky, začnou dělnice trubce z úlů vyhánět. Včelstvo je na podzim a zimě výhradně samičí.
Včely se již v období vrcholícího léta připravují na chladné roční období. V podletí se vytváří hranice mezi letními a zimními včelami. Líhnoucí se dělnice jsou dlouhověké, zachovávají společenství přes zimu a jsou prvními aktivními včelami na jaře. Proto začíná z biologického hlediska nový včelařský rok.
Délka života včely medonosné závisí především na tom, zda se narodila jako letní, nebo zimní včela, což se projevuje péčí o plod. Letní včela se dožívá jen tří až šesti týdnů, pracuje a stará se o plod. Úkolem zimní včely je najíst se dosyta a vydržet přes zimu. Zimní včely se dožívají zpravidla pěti až šesti měsíců, mohou se dožít i devíti měsíců. K přežití zimních včel je potřeba dostatečná zásoba. Aby včelstvo úspěšně přezimovalo, musí mít na počátku zimy nejméně deset tisíc jedinců.
Péče v podletí podporuje přirozené děje ve včelstvu. Začíná po posledním medobraní a jde vůbec o nejdůležitější včelařské úkony – na nich totiž záleží, jestli včely přezimují jako dobře opatřené a silné včelstvo. Tato péče zahrnuje důkladnou prohlídku včelstva, přípravu zimního sediska, doplnění zásob na zimu a opatření proti varroáze. Ten, kdo poprvé posuzuje stav včelstva, by měl vědět, že se v každém včelstvu nalézají různé plásty. Plásty dělíme na zásobní (obsahují med nebo pyl), plodové (je zde plod) a souše (prázdné plásty). V pozdním létě plodiště tvoří většinou dva nástavky. Včelstvo by mělo mít v každém plodišti čtyři až pět plodových plástů, dohromady tedy obsednuto nejméně osm plástů. Pak si můžeme být jisti, že máme výkonnou matku a včelstvo je dost silné. V případě, že tomu tak není, můžeme včelstva zrušit nebo spojit.
Staré tmavohnědé plásty musíme vyřadit a nechat roztavit, protože jsou méně kvalitní. Tento zákrok je i prevencí proti zavíječi voskovému, což je motýl, který proniká do úlů a do úložných prostor plástů a jehož housenky ničí včelí dílo. Napadené plásty můžeme ošetřit sirnými knoty.
Doplnění zásob na zimu: včely během léta snášejí pyl a nektar. Pyl se ukládá a nektar zpracovává na med. Med včely přijímají, aby pokryly potřebu energie a tepla, pyl potřebují k vytvoření zásob tuků a bílkovin a krmí jím plod. Jedno včelstvo v zimě spotřebuje průměrně 15 kg krmiva. Proto za odebraný med musíme dát včelám náhradu, a to v podobě cukerného roztoku.
Za krásných říjnových dnů můžeme pozorovat mladušky, které vyletují do okolí česna a vyprazdňují výkalový vak. Létavky hledají pyl a nektar. Ke konci října pomalu včely končí se snůškou, protože kvete už jen pár stromů a křovin. Plodové hnízdo se z několika tisíc buněk rychle zmenší. Koncem měsíce včely většinou úplně zastaví plodování. Včelstvo má průměrně deset tisíc jedinců, ovšem existují i výjimky. Kritická dolní hranice je pět tisíc jedinců.
Včely před zimou není třeba zateplovat, musí mít zachován kontakt s vnějším prostředím, protože podle něj regulují svůj životní cyklus. Včelstva bychom měli nechat přezimovat nad mřížkovým dnem. Otevřené dno omezí plodování, případně brání příliš časnému rozšiřování. Mimo toho se čerstvý vzduch zdola postará o to, aby se na plástech nevytvářela plíseň. Izolované víko zabrání úniku tepla nahoru.
Co se týče opatření proti varroáze, existují v zásadě dva způsoby (biotechnický a chemický). K biotechnickým opatřením patří pravidelné vyřezávání zavíčkovaného trubčího plodu na jaře, vytváření oddělků a chladné přezimování. Při chemickém boji nasazujeme především organické kyseliny a syntetické medikamenty. Používání syntetických léčiv má sestupnou tendenci, neboť u roztoče vypěstovává odolnost. Při chemickém boji se prosazují organické kyseliny (kyselina mravenčí, mléčná a šťavelová).
Když teplota vzduchu vystoupá nad šest stupňů Celsia, aktivita včel roste. Některé dělnice začnou připravovat buňky pro nastávající čas plodování. Jednotlivé včely se uvolňují z chumáče a podnikají první prolety. Z blízkého okolí přinášejí vodu, které je v úlu nezbytně zapotřebí. Jestliže venkovní teplota stoupne nad deset stupňů Celsia ve stínu, můžeme počítat s hromadným proletem včel. Včely v malých skupinách opouštějí úl. Důvodem je, že se potřebují vyprášit. Po celou zimu se ve výkalovém váčku ukládaly nestrávené zbytky potravy.
Včelař by měl na počátku tohoto období instalovat napajedla, odstranit ochranné pomůcky, informovat sousedy a zhodnotit úmrtnost.
Péče včely medonosné o plod a potomstvo je v říši hmyzu zcela ojedinělá. O potomstvo se stará jedna jediná včela samičího pohlaví (matka – královna). Ta je oplodněna jednou v životě a ze semene zásob může po dobu několika let oplodňovat desítky tisíc vajíček. Z oplozených vajíček se líhnou dělnice, z neoplozených (což je cílené) se líhnou trubci. Dělnice podle svého stáří přebírají úlohy v péči a ochraně dorostu. Mladušky, takzvané krmičky, plod krmí a ošetřují. Další dělnice (létavky) jsou odpovědné za to, že v úlu bude dostatek vody. Jiné včely se starají o to, aby se v plodišti udržela ideální teplota kolem třiceti pěti stupňů Celsia. Vývoj plodu dělnice trvá 21 dnů a trubce 24 dnů.
Včely jsou stavitelé stejně pilní jako geniální. Každý plást se skládá ze dvou vrstev buněk, obrácených k sobě zády. Vychází se z velmi tenkých zavěšených voskových mezistěn, na které jsou z obou stran dostavovány šestiúhelníkové buňky. Zavíčkované buňky s medem poznáme podle mléčně bílého lesku, buňky s pylem podle různé barvy.
Období mezi hromadným proletem a počátkem květu ovocných stromů je pro každého včelaře napínavé i obtížné zároveň. Včelař ví, že včelstvo potřebuje dostatek potravy a pylu, nedaleký zdroj vody, první čerstvý pyl a nektar a výkonnou matku. Zásahy do včelstva v této době se téměř vždy ukážou jako škodlivé a mělo by se od nich raději upustit. Jestliže je v časném předjaří vidět u česna srážející se vodu, znamená to, že včelstvo už ploduje. Pokud je do úlu přinášen pyl, necháme včelstvo v klidu, protože to je dobré znamení.
Pokud zjistíme, že včely mají málo zásob (odhadem nadzvednutím úlu), musíme přistoupit k přikrmení medocukrovým těstem.
Jarní prohlídku provedeme, až teploty stoupnou nad šestnáct stupňů Celsia, měla by se uskutečnit za slunného dne a měla by sloužit k tomu, aby se ověřily zásoby, odhadla síla včelstva a jeho rozšíření.
Pavouci dýchají kyslík, někteří se mohou i ponořit pod vodu. Jejich etologie, diverzita, způsob života a v neposlední řadě jedinečné techniky lovení za pomoci dokonalých sítí, důmyslných pastí či nevídané rychlosti, to všechno z nich dělá jednu z nejzajímavějších recentních skupin živočichů.
Celosvětově je zdokumentováno 40 462 druhů ve 109 čeledích, z toho v Evropě 4 113 druhů v 50 čeledích. Samozřejmě toto číslo není zdaleka konečné. Velký potenciál se předpokládá především v tropických pralesích všech kontinentů, jejichž rozmanitost je nepředstavitelná. V České republice je v současné době doloženo 855 druhů ve 38 čeledích.
Tělo je složeno z hlavohrudi a zadečku, který je připojen nápadnou stopkou. Stejně jako ostatní pavoukovci mají – na rozdíl od hmyzu – osm kráčivých končetin. Jejich velikost (délka těla od klepítek ke konci zadečku) se pohybuje od 0,5 mm do 90 mm. Klepítka jsou dvoučlánková a ústí do nich vývod jedové žlázy. Pavouci mají zpravidla osm očí, u některých druhů je zrak velmi dobrý.
Nejznámějším znakem pavouků je jejich schopnost tvořit hedvábná vlákna. Na zadečku mají snovací bradavky, původně modifikované končetiny, které vylučují na vzduchu rychle tuhnoucí tekutinu. Na končetinách pak mají hřebínek, kterým vzniklá vlákna spřádají do silnějších svazků.
Pavouci jsou draví živočichové a aktivně loví svou kořist, která se skládá převážně z rozmanitého hmyzu a jiných bezobratlých, někteří pavouci si občas dopřejí k potravě nektar z květů. Trávení je u pavouků z důvodu velmi úzkého jícnu, který neumožňuje polykání větších pevných částic, mimotělní, to znamená, že pavouk vstříkne do své kořisti směs trávicích enzymů a po určité době nasaje zkapalněný obsah.
Dýchání obstarávají plicní vaky a keříčkovitě větvená tracheální soustava, která však může u některých čeledí scházet.
Samičky jsou zpravidla větší než samečci. U některých druhů mohu samice po spáření svého partnera pozřít. Slouží tak jako poslední jistý přínos bílkovin pro budoucí potomstvo. Oplodněná samička naklade vajíčka. U některých druhů nosí samice kokony přichycené na těle, jiné je kladou do hnízd. Z vajíček se vylíhnou nepohyblivé larvy, které vyživuje vaječný žloutek. Tyto larvy žijí uvnitř kokonu. V okamžiku, kdy larva dospěje do stadia nymfy, jí matka pomůže dostat se ven z kokonu. Po strávení zbytků vaječného žloutku se nymfa svléká a stává se z ní dospělý jedinec. Pavouci se za svůj život svlékají mnohokrát a v tomto okamžiku jsou mimořádně zranitelní pro jiné predátory.
Pavouci žijící na našem území se dají rozdělit na podřád sklípkani a dvouplicní. Dvouplicní se dále rozdělují na nadčeleď lepovky, třesavky, šestiočky, Palpimanoidea, stepníci, kruháči, křižáci, slíďáci, pokoutníci, šedivečky, zápředníci, listovníci, běžníci, skákavky.
