Výroba sýrů představuje umění staré možná 10 000 let, tuto dovednost ovládali totiž již staří Egypťané. V dobách nedávno minulých se domácí sýr připravoval zcela běžně. Sýr u nás býval kdysi obecně rozšířenou krmí, i poslové kněžny Libuše prý zastihli Přemysla Oráče, jak právě pojídá chléb se sýrem – a byli jím také pohoštěni. Je také písemně doloženo, že staročeské „kozí syrečky“ bývaly výnosným exportním zbožím a byly požadovány i pro svatbu krále Vladislava v roce 1502. Slavné olomoucké tvarůžky zůstávají s oštěpky a brynzou stálou specialitou.
V naší poradně s názvem RAKYTNÍK - JEHO PĚSTOVÁNÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Josef.
Mám zájem vysázet a pestovat několik keřů Rakytníku. Přečetl sem dokumentaci, jak se Rakytník pěstuje, není náročný a hlavně obsahuje hodně vitanínu které potřebujem pro naše tělo.
Chci se zeptat jestli nebude vadit, pokud budou v okoli bilinky jako: Levandule, máta, bršlice kozí?
Vím že se rakytník časem rozrůstá jak do šířky i do výšky. Prosim o radu jak to bude nejlepší? Děkuji za odpověď. Josef
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Nebude to problém. Až se rakytník rozroste, tak bylinky vysadíte na jiné místo. Společně si nijak nevadí.
Sýr se vyrábí srážením mléka syřidlem nebo kyselinou mléčnou. V některých případech může být ke sražení mléka použita i kyselina jako vinný ocet nebo citrónová šťáva. Používá se mléko kravské, ovčí, kozí i mléko jiných savců (buvolí nebo třeba i velbloudí). Různé druhy a příchuti sýrů jsou výsledkem použití mléka různých savců nebo různým procentem tuku v sušině, použitím určitých druhů bakterií a plísní nebo různou délkou zrání a jinými postupy při zpracovávání. Další faktory zahrnují skladbu potravy zvířat a také přidávání chuťových přísad, jako jsou bylinky nebo koření. Chuť může být ovlivněna také pasterizací mléka.
Postup: Zeleninu omyjeme, kaki oloupeme, nakrájíme, rozložíme na talíř, osolíme a opepříme. Posypeme oreganem, na něj dáme kozísýr a nakonec zalijeme olivovým olejem. Můžeme ozdobit květy či semeny lichořeřišnice.
Základy k umění výroby dnešních evropských sýrů položili staří Římané. Ve svých obrovských domech s mnoha místnostmi totiž mohli ovlivňovat jednotlivé fáze zrání sýrů. K významným faktorům, které daly vzniknout velké rozmanitosti druhů a chutí, patřily také vlhkost, teplo a průvan, stejně jako kouř z kamen, omývání sýrů a přidávání bylinek. K výrobě sýra používali nejrůznější druhy mléka – za nejdůležitější bylo považováno mléko ovčí, kravské a kozí, ale zpracovávalo se také mléko kobyl a oslic. Z kulinářské příručky známého římského gastronoma Columelly, kterou napsal kolem roku 50 n. l., vyplývá, že Římané již používali „coagulum“, tedy syřidlo, které pocházelo ze čtvrtého žaludku kůzlete nebo jehněte. V příručce rovněž vysvětluje použití soli, která měla sýr vysušit a zakonzervovat jej pro delší trvanlivost při transportu.
Sýr býval u nás kdysi obecně rozšířeným pokrmem, i poslové kněžny Libuše prý zastihli Přemysla Oráče, jak právě pojídá chléb se sýrem – a byli jím také pohoštěni. Staročeské „kozí syrečky“ bývaly výnosným exportním zbožím a byly požadovány i pro svatbu krále Vladislava v roce 1502. Slavné olomoucké tvarůžky zůstávají s oštěpky a brynzou stálou specialitou. Na Slovensku byl dán podle sýra i název městu. Jde o Kežmarok, jehož jméno vzniklo z německého Kasemarkt – trh sýrů.
Ingredience: 400 g pórku, 50 ml olivového oleje, 100 ml bílého vína, 1 200 ml zeleninového vývaru, muškátový květ, sůl
Krokety: 200 g kozího sýra, sůl, mletý pepř, hrst řeřichy, 200 g sekaných ovesných vloček, 1 vejce, olej na smažení, na podávání: luční med, řeřicha
Postup: Pórek nakrájíme na jemné nudličky dlouhé asi 5 cm a orestujeme ho na olivovém oleji dosklovata, zalijeme vínem a vývarem, přivedeme k varu, povaříme asi 3 minuty, ochutíme solí a muškátovým květem. Kozísýr rozmačkáme, smícháme jej s drceným pepřem, řeřichou a tvarujeme z něj kuličky, které obalíme v sekaných ovesných vločkách, rozšlehaném vajíčku a ještě jednou ve vločkách. Sýrové kuličky vložíme na 10−15 minut do mrazáku, pak je smažíme dozlatova. Polévku nalijeme do talíře, vložíme natrhnutou sýrovou kroketu a dozdobíme lžičkou medu a řeřichou.
Řepu důkladně omyjte, ale neloupejte. Poté ji zabalte do alobalu, vložte do zapékací misky a pečte v předem vyhřáté troubě na 200 °C asi 90 minut. Po vyjmutí z trouby alobal rozbalte, řepu propíchněte, aby z ní vyšla pára, oloupejte a nechte úplně vychladnout.
Ingredience na zálivku:
2 lžíce olivového oleje
1 lžíce octa
1 lžička medu
sůl
pepř
Příprava zálivky:
Všechny ingredience smíchejte v misce a dochuťte solí a pepřem. Vychladlou řepu pokrájejte na plátky nebo větší kostky a na talíři zakapte zálivkou, přidejte na kousky pokrájený kozísýr, může být i nakrájený na plátky a rozpečený v troubě nebo na grilu. Na závěr posypte sekanými ořechy, opraženými na sucho na pánvi.
Pohlreich doporučuje předehřát troubu na 180 °C. Řepy naskládejte do pekáčku, pokapejte olivovým olejem, osolte a opepřete. Vložte pekáč do předehřáté trouby a pečte přibližně 30 minut, dokud nepůjde řepa nožem lehce rozkrojit. Jakmile je hotová, vyndejte ji z trouby a nechte vychladnout.
Jednotlivé bulvy řepy poté rozkrojte na poloviny (záleží na vás, jestli je oloupete nebo necháte se slupkou) a každou pokapejte olivovým olejem a lžící červeného vinného octa.
Zálivku na salát připravíte jednoduše, uvádí Pohlreich. V misce, nebo ještě lépe v malé skleničce s uzávěrem důkladně promíchejte všechny suroviny.
Radicchio salát natrhejte na kousky a přelijte zálivkou. Naservírujte salát na talíře, na něj rozložte plátky upečené řepy a navrch dejte vlašské ořechy. Nakonec na talíře rozdělte čerstvý kozísýr a natrhané lístky hladkolisté petrželky. Ihned podávejte, upozorňuje Zdeněk Pohlreich.
A jako bonus přikládáme ještě jeden recept z červené řepy.
Možností roubování a očkování révy vinné je několik, ale z praxe je vyzkoušené, že nejlepší je systém přeroubování zeleného letorostu révy vinné (takzvaně za zelena) na přelomu května a června.
Štěpování, respektive roubování je metoda vegetativního množení, při kterém uměle spojujeme štěp (očko, roub) z jedné rostliny se štěpem z jiné rostliny – po jejich srůstu pak vzniká nová rostlina. Štěpování se používá k úpravě vzrůstu a velikosti, umožňuje ušlechtilé odrůdě růst i v jiných půdních podmínkách odlišujících se od jejích normálních nároků, pomáhá vytvářet speciální tvary (příkladem jsou stromkové růže), u některých rostlin se využívá pro nemožnost jiné metody rozmnožení (řízkování). Při roubování se přenáší větší část stonku se dvěma a více očky, při očkování se na podnož přenáší zpravidla jen jediné očko. Existují různé způsoby roubování i očkování, řadíme sem tyto metody: roubování do rozštěpu; kopulace; očkování (nejčastěji do řezu tvaru „T“, Forkertovo); roubování na plocho; roubování na klínek; boční plátkování; roubování do boku (na kozí nožku), zlepšená (anglická) kopulace.
Tak zde pozor. Existuje rostlina kozí list, která se nesprávně označuje jako růže z Jericha, ale jde o ovíjivou liánu rostoucí mimo jiné divoce ve světlých teplých lesích. Je známo kolem dvou stovek druhů. Na zahradě se spokojí i s neúrodnou, spíše vápnitou půdou, vyhovuje jí polostín. Poroste i ve stínu, ale pokvete slaběji. Na slunci ji musíte častěji zalévat. Na opoře dorůstá až pěti metrů. Temně zelené přisedlé a vstřícné listy na podzim opadávají. Květy svou krásou mohou směle konkurovat orchidejím. Jsou dlouze trubkovité s výraznými tyčinkami. Narůžovělá nebo načervenalá poupata se promění v impozantní bílo-žluté květy s červenými skvrnami a intenzivní vůní. Ta se nejvíce rozvine pozdě večer a na sladký nektar láká noční lišaje. Když po prvním odkvětu během května a června nenecháte vyvíjet plody, pokvete na nových výhoncích ještě jednou v časném podzimu. Ale i červené lesklé bobule budou ozdobou zahrádky, alespoň do té doby, než je odnesou ptáci. Chutnají i papouškům. Tuto rostlinu lze množit buď koupenými sazenicemi, nebo polovyzrálými řízky.
Škumpa koželužská (Rhus coriaria) je 2–5 m vysoký keř s rozkladitými větvemi, jejichž mladé letorosty jsou žlutobíle huňaté. Lichozpeřené listy se skládají z 11–15 vejčitých, pilovitých, na rubu huňatých lístků a mají hlavní řapík ke konci rozšířený v úzká křídla.
Drobné, zelenavé nebo špinavě bílé kvítky jsou směstnány do konečných hustých hroznů. Plody jsou suché peckovice a podobají se čočkovým zrnkům.
Škumpa koželužská má svůj domov v jižní Evropě, zejména ve Španělsku a Řecku, kde roste planě na skalách, ale také se zde pěstuje, protože její listy a mladé větve obsahují mnoho tříslovin. Mladé větvičky a listy se otrhávají a usušené přicházejí do obchodu buď celé, nebo rozdrcené, případně rozemleté na šedozelený prášek, který je výborný k vydělávání kůží. Nejvíce se spotřebuje ve Španělsku, kde takto vydělávají zvláště kůže kozí. Kromě toho škumpou barví také kůže na žluto. Nejlepší produkty ze škumpy se dovážejí ze Sicílie.
Vedle třísloviny poskytuje škumpa koželužská také kyselé plody (baccae sumachi), které se na Východě od dávných dob používaly proti průjmům a dávaly je místo koření do masitých jídel. Tmavě žluté, hedvábně lesklé dřevo ze škumpy používají umělečtí truhláři k vykládání nábytku.
Řepu důkladně omyjte, neloupejte. Vezměte dostatečně velký alobal, aby vám z něho po zabalení řepy nevytékala šťáva, posypte ho solí a pepřem, vložte řepu, zakápněte ji olejem a octem, pořádně zabalte a dejte do zapékací misky, kdyby se přeci jen nějaké šťávě zachtělo ven. Předehřejte troubu na 200 °C a řepu pečte asi hodinu. Až bude řepa upečená, vyndejte ji z trouby, rozbalte z alobalu, propíchněte, poté oloupejte a nechte zchladnout, nakrájejte na tenké plátky.
Ingredience na zálivku:
3 lžíce pomerančového džusu
2 lžíce medu
100 ml olivového oleje
2 lžíce vinného octa
1 lžíce cukru
zázvorová šťáva (zázvor nastrouhejte i se slupkou a vymačkejte z něj šťávu)
tymián
sůl
pepř
Postup na zálivku:
Nejprve svařte ocet se solí a cukrem, poté přidejte zbytek ingrediencí. Přes uzavíratelnou nádobu nasaďte igelitový sáček, aby se vám nádoba zbytečně neobarvila, přelijte do něj marinádu a vložte řepu nakrájenou na tenké plátky. Nádobu uzavřete a nechte alespoň 12 hodin marinovat, vydrží i několik dní. Namarinované plátky přeložte na talíř, posypte rozdrobeným kozím sýrem a na sucho praženými piniovými semínky.
Základem je pasterizované mléko s vlastnostmi vhodnými pro výrobu sýra. Používá se nejen kravské mléko, ale také ovčí, kozí či buvolí. Jak tučné je mléko, tak tučný je výsledný sýr. Obsah tuku u mléka se upravuje odebráním nebo přidáním smetany.
Sýr tvoří pevné látky z mléka, které se oddělují pomocí srážení. Vlastnosti jako vzhled, chuť a vůně, oka v sýru nebo povrchovou či vnitřní plíseň ovlivňují kultury mikroorganismů a ušlechtilých plísní, které se přidávají ještě před srážením.
Rozlišuje se takzvané kyselé a sladké srážení. Kyselé srážení se děje pomocí bakterií mléčného kysání. Ty přetvoří laktózu na kyselinu mléčnou, díky níž se vysráží kasein. Touto metodou se dnes vyrábějí tvarohy a olomoucké tvarůžky.
Sladké srážení probíhá pomocí syřidla, což je enzym, který mléko srazí, aniž by se zvýšila kyselost. Dříve byl získáván ze žaludku telat, dnes je možné ho vyrobit synteticky i z rostlin.
Z vysráženého mléka vzniká sýřenina. Ta se míchá pomocí sýrařské harfy, zahřívá se na teplotu 50 až 60 stupňů a přitom odtéká syrovátka, dokud sýřenina nedosáhne požadované pevnosti. Dále se hmota lisuje do tvarů a mírně se osolí a může se prodávat. Takto například vznikají čerstvé sýry typu Lučina. Nebo se bochníky a jiné tvary vkládají do solného roztoku a nechají se dále zrát v podmínkách optimálních pro činnost bakterií. Oka v sýru způsobují plyny, které vznikají právě působením bakterií. Eidam zraje 2 měsíce, Ementál 6 měsíců, Parmazán 2 roky.
Tavené sýry se vyrábějí roztavením tvrdého sýra horkou párou a přidáním tavicích solí fosfátů a citrátů, které způsobují, že roztíratelná konzistence vydrží.
Recept na domácí sýr
Ingredience: 12 l mléka, 5 ml syřidla, sůl, voda, směs koření
Technologický postup: 10 až 12 l mléka (neupravené, domácí) zahřejte na 63 °C (provedete takzvanou termizaci, při níž by se podle pravidel měla vysoká teplota udržovat po dobu 30 minut) a po zchladnutí na 40 °C vmíchejte jeden kelímek dobré zakysané smetany. Po 20 minutách, kdy se v mléce namnoží naočkovaná mikrobiální kultura, důkladně vmíchejte 5 ml syřidla zředěného trochou vody. Důkladně vše promíchejte a opět zahřejte na 40 až 50 °C. Po 30 až 60 minutách vznikne takzvaná sýřenina, která má konzistenci pudinku. Sýřeninu promíchejte čistou rukou, dokud se nezačne na povrchu srážet syrovátka. Část jí slijte, abyste dál nezahřívali celý objem (některé postupy doporučují sýřeninu nakrájet nožem na kostky). Na dně kastrolu se musí usadit tuhá sraženina, kterou je třeba scedit. Přes cedník hmotu zároveň důkladně vymačkejte. Tento základ sýra můžete promíchat s libovolnými bylinkami či kořením dle chuti (osvědčila se například kořenicí směs na grilovaný sýr). Základ sýra vraťte do děrované nádoby, šikovně jej zatižte a nechejte 12 až 24 hodin lisovat (záleží na tom, jak tuhý sýr požadujete). Nakonec bochník rozdělte na části, které namočíte na tři hodiny do slané lázně (160 g soli/1 l vody). Sýr pak získá slanou chuť. Další možností je, že sýr nemusíte nechávat zrát, ale rovnou ho podávat.
Domácí sýr trochu jinak
Ingredience: 4 l syrového mléka, mléčná kultura (náhrada kysaná smetana, podmáslí s živou kulturou nebo jogurtem), 2 lžičky syřidla, sůl
Technologický postup: Mléko zahřejeme na 72 až 74 °C, pak ho zchladíme na teplotu 30 °C a naočkujeme 2 lžičkami mléčné kultury, například smetanové sušené kultury Laktoflora. Řádně promícháme a necháme asi 30 minut stát. Poté při teplotě 27 až 30 °C přidáme 1 až 2 lžičky syřidla. Opět důkladně promícháme a necháme v klidu stát při pokojové teplotě po dobu asi 2 hodin. Srážení probíhá pozvolna. Vytvořenou tužší sýřeninu lehce pokrájíme asi na třícentimetrové čtverce. Počkáme další půlhodinu až hodinu, dokud nevystoupí na povrch syrovátka. Použít můžeme i jiný „výrobník“ − třeba uzavřenou čistou nádobu, kterou proděravíme asi milimetrovými otvory, vzdálenými od sebe po obvodu 2,5 až 3 cm (na spodku nádoby i méně). Pak naběračkou polotovar o objemu asi 3 l zbavíme zbylé syrovátky. Například pomocí síta nebo jemné utěrky přichycené k okraji velkého hrnce. Uvolňující se syrovátku necháme odkapávat asi24 hodin. Hmotou můžeme také občas pohnout, aby syrovátka mohla snadněji vykapávat, ale raději jen zpočátku, později už jde i o pohledný tvar bochánku. (Speciální výrobník lze převracet, takže sýr svůj tvar neztratí.) Hotový sýr na povrchu z obou stran i z boku osolíme, zabalíme (například do alobalu) a uložíme do chladničky. Sůl do sýru rovnoměrně pronikne a hned následující den ho můžeme konzumovat.
Domácí Hermelín
Postup výroby sýru typu Hermelín je obdobný jako u receptu „Domácí sýr trochu jinak“. Potřebujeme však termofilní mléčnou hermelínovou kulturu (1 lžičku na 4 l mléka). Dále pokračujeme až k solení jako v předchozím postupu. Po nasolení sýra však Hermelín musíme uložit do uzavřené nádoby (například do hrnce s pokličkou), nejlépe na mřížkovou podložku tak, aby k sýru měl i ze spodní strany přístup vzduch. Takto uložený sýr přemístíme do místnosti se stálou teplotou 14 nebo 15 °C. Sýr musíme denně obracet. Zraje 10 až 14 dní. Zralý sýr uložíme do chladničky při teplotě 4 až 6 °C.
Některé druhy rostlin, mezi nimiž je celá řada významných plevelů, mohou být velmi nebezpečné obsahem osudných látek – jedů, které dokážou narušit, nebo dokonce ochromit centrální tělesné funkce, jako je dýchání, krevní oběh nebo trávicí trakt natolik, že dochází k trvalému poškození organismu nebo ke smrti. Toxická dávka je minimální množství jedu způsobující potíže, záleží na koncentraci jedu, stáří rostliny a citlivosti jedince. Při zvýšení toxické dávky na určitou hodnotu nastává smrt – toto množství se označuje jako smrtelné nebo letální dávka.
Jed může být zastoupen v rostlině jedinou látkou nebo celou skupinou látek. Nejvýznamnější toxicky účinné složky jsou alkaloidy, glykosidy saponidy, silice, organické kyseliny, terpeny a další látky dosud farmakologicky neprozkoumané nebo nedostatečně známé. V rostlinách jsou zastoupeny v různém poměru a množství, což závisí i na vnějších podmínkách prostředí (světlo, teplota, nadmořská výška, půda). Jedovatá rostlina obsahuje často toxiny ve všech svých částech, a to v čerstvém i suchém stavu. Množství toxinu často kolísá v rostlině během vegetačního období a není ve všech částech rostlin stejné. Některé rostliny obsahují tak silné jedy, že již požití malého množství může být smrtelné. Navzdory tomu se smrtelné otravy užitím bylin u člověka vyskytují zřídka. Dospělí se otráví spíše vzácně při sběru léčivých bylin, úmyslně pak při sebevražedných pokusech nebo při předávkování rostlinnými drogami. Nejohroženější skupinou jsou však děti od batolat do věku čtyř let, kdy otravy mají nejvážnější průběh, někdy dokonce i ohrožují život. Důvodem bývá především požití relativně vysoké dávky jedu v poměru k malé hmotnosti dítěte. Malé děti často dávají věci do úst, aby je tímto způsobem prozkoumaly, nebo chtějí něco neznámého, co se barvou a tvarem ovoci či zelenině podobá, vyzkoušet.
Tetlucha kozí pysk
Rostlina s latinským názvem Aethusa cynapium je jednoletá, v severních polohách i ozimá nebo dvouletá, 5 až 100 cm vysoká bylina. Lodyhu má od spodní třetiny větvenou, tupě hranatou nebo jemně rýhovanou, často ojíněnou, v uzlinách výrazně zprohýbanou. Listy řapíkaté, s krátkou pochvou, čepel nejčastěji 2x trojčetná, listové úkrojky peřenosečné, na vrcholu tupě špičaté a obvykle s malou načervenalou nebo bělavou špičkou. Okolíky jsou složeny z 6 až 10 okolíčků, na kterých vyrůstá 3 až 14 květů, obaly chybí, obalíčky tvoří 2 až 3 čárkovité, dolů svěšené a asymetricky umístěné (na vnější straně okolíčku) listeny. Květy jsou 5četné, bílé nebo uprostřed korunních lístků se zeleným pruhem a objevují se v červenci až září. Plodem jsou široce vejčité až téměř kulovité dvounažky.
V ČR od nížin po podhorské oblasti roste roztroušeně až hojně, ve vyšších polohách vzácně a obvykle jen přechodně. Celkově se vyskytuje téměř v celé Evropě (na severu po 61° severní šířky) vyjma jejích nejjižnějších cípů (Portugalsko, Řecko), dále roste na Kavkaze a v Malé Asii, druhotně i v Severní Americe. Vyskytuje se na polích, zahradách, podél cest, smetištích, roste téměř výhradně v blízkosti lidských sídel nebo na stanovištích ovlivněných lidskou činností.
Tetlucha je pravděpodobně silně jedovatá rostlina, v nati i v semenech je přítomen koniin, alkaloid cynapin, silice a další látky. Koniin se vstřebává zažívacím ústrojím i pokožkou a vzhledem k tomu, že jde o látku značně těkavou, může dojít k otravě i při déletrvajícím čichání k rostlině. Při otravě dochází k obrně kosterního svalstva a později se dostavuje zástava dechu. Hlavními projevy otravy jsou zvracení, slinění, bolesti žaludku, průjem, končetiny se stávají bezvládnými, polykání a řeč jsou obtížné, dech se stává těžkým, smrt přichází za jasného vědomí udušením. Prognóza otravy bolehlavem je velmi nepříznivá. Léčí se okamžitým vyprázdněním žaludku a podáváním stimulancií (strychnin, opium, kofein). V případě otravy je nezbytně nutné okamžitě přivolat lékařskou pomoc. K otravám lidí dochází nejčastěji v důsledku záměny tetluchy za jinou rostlinu, zejména za podobnou petržel.
Zimostráz vždyzelený
Latinský název Buxus sempervirens patří neopadavému, 1 až 8 m vysokému keři nebo nižšímu stromku. Jeho větve jsou krátké, silné, většinou přímé, hustě olistěné, letorosty hranaté, zpočátku pýřité, později lysé, dřevo je pórovité, bez jádra. Listy jsou vstřícné, krátce řapíkaté, jednoduché, celokrajné, podlouhle vejčité až eliptické, lysé, kožovité, do 3 cm dlouhé, na vrchní straně lesklé, na spodní žlutozelené, na okraji mírně podvinuté. Květy vyrůstají v úžlabních klubíčkách, v jejichž středu je 1 květ samičí s 5 až 6 listenci, které připomínají okvětí, a po obvodu několik květů samčích. Samičí květy mají tři 2laločné blizny a mezi nimi žláznatý terč, samčí mají 4 kališní lístky, 4 tyčinky a zakrnělý pestík. Plodem je tobolka pukající 3 chlopněmi. Zimostráz kvete v dubnu.
Celá rostlina obsahuje asi 0,2 % silice a řadu steroidních alkaloidů (parabuxin, parabuxinidin, buxinidin, buxinamin), z nichž nositelem toxického účinku je zejména cyklobuxin D (křečový jed). Otrava se projevuje křečemi, průjmem, svalovou slabostí, povrchním dechem, smrt může nastat již za 12 až 24 hodin po požití. Otravy byly pozorovány u člověka, koně, psa a prasat.
Jde o nenáročnou a plně mrazuvzdornou dřevinu, které vyhovuje čerstvě vlhká půda a polostinné stanoviště. Vhodná je i pro městské výsadby, neboť je značně odolná vůči emisím. Nedobře však snáší kombinaci plného slunce a suché půdy (následkem může být chudé a nevýrazné zbarvení listí nebo dokonce jejich spálení). Zimostráz se běžně pěstuje jako živý plot (řez se provádí během léta). Množí se obvykle polovyzrálými řízky během léta.
Durman obecný
Rostlina s latinským názvem Datura stramonium se také někdy nazývá panenská okurka. Jde o jednoletou bylinu rozložitého vzrůstu. Lodyha je 20 až 140 cm vysoká, bohatě větvená. Listy řapíkaté, čepel vejčitá, chobotnatě laločnatá, nepříjemně páchnoucí. Jednotlivé květy vyrůstají v místech větvení lodyhy, koruna nálevkovitá, bílá nebo světle fialová, otevírají se večer mezi 19. a 20. hodinou, za deště zůstávají zavřené. Durman kvete v červnu až září. Plodem je nápadně ostnitá tobolka.
V ČR se panenská okurka vyskytuje roztroušeně, obvykle v teplejších oblastech, většinou jen od nížin do podhorských oblastí. Původní areál rozšíření není zcela jasný, pravděpodobně zahrnuje jih a jihovýchod Severní Ameriky. Druhotně roste v současné době takřka všude od tropů do mírných pásem.
Rostlina obsahuje řadu tropanových alkaloidů, v listech je jich asi 0,3 až 0,75 % (nejvíce v žilkách a řapíku), v semeni 0,3 až 0,5 %, v kořenech asi 0,35 % a ve stonku až 0,55 %. Hlavními alkaloidy jsou anisodin (daturamin), l-hyoscyamin, atropin, l-skopolamin, apoatropin, belladonin, nikotin. Dále jsou obsaženy flavonové glykosidy (rutin), kumarin skopoletin, v listech 4 až 7 % tříslovin, v semenech je 1 až 2 % tříslovin, kyselina jablečná, 15 až 21 % oleje s kyselinou palmitovou a stearovou. Otravy durmanem jsou způsobeny zejména atropinem, byly pozorovány jak u zvěře, tak u člověka, zejména u dětí, které se nechaly zlákat zajímavě vyhlížejícími plody naplněnými množstvím černých semen. Otrava se projevuje pocitem suchosti v ústech, rozšířenými zorničkami, zmateností, neklidem, halucinacemi, kůže v obličeji rudne, zrychluje se puls, otrávený bez příčiny mluví (což ovšem řada lidí činí i v běžném stavu mysli), křičí, živě gestikuluje, bývá agresivní. Poté přichází stadium ochablosti, krevní tlak je nízký, dýchání povrchní, končetiny studené, smrt nastává v komatu. Přestože je prognóza otrav poměrně příznivá (až 90 % otrávených se podaří vyléčit), nelze zapomínat, že durman je rostlina smrtelně jedovatá! Léčení spočívá ve výplachu žaludku, v podávání živočišného uhlí, ve fázi podráždění se podávají sedativa ve formě krátkodobě působících barbiturových sloučenin. Je zcela nezbytné okamžitě přivolat lékařskou pomoc, ještě před jejím příjezdem je však dobré vyvolat zvracení. V poslední době se durman stává předmětem zájmu experimentujících toxikomanů.
Čilimníky (Cytisusy) jsou stálezelené i opadavé keře. Ve volné přírodě rostou ve Středomoří, ve střední a západní Evropě a na Kanárských ostrovech. Botanických druhů známe kolem 70, v zahradách se však spíše setkáváme s různými pestrokvětými kříženci, kterých se vyšlechtilo několik set.
Čilimníky dosahují výšky od cca 20 cm (poléhavé druhy) do více než 250 cm, záleží na druhu keře. Kmínky mají krátké a tenké, bohatě obrostlé úzkými, hustě olistěnými, metlovitými a u většiny druhů hranatými větvemi. U nízkých poléhavých druhů jsou větve mírně převislé, až téměř vodorovně rostoucí. Květy jsou asi 1 cm velké a mají bílou, žlutou, krémovou, růžovou, oranžovou, červenou či tmavě purpurovou barvu, často můžeme vidět dokonce kombinaci více barev. Většina druhů silně voní. Keře kvetou nejčastěji od května do začátku července, některé druhy až do konce srpna. Plody jsou několik centimetrů dlouhé lusky.
Čilimníky milují slunce a sušší stanoviště, proto jim vyhovuje území orientované na jih či západ. Vyžadují dobře prosychající, nejlépe hlinitopísčitou půdu s dobrou drenáží. Na přemokření jsou citlivé, zvláště ve spojení s nízkými teplotami. Janovce jsou sice mrazuvzdorné, ale kombinace nízkých teplot a vlhka, která bývá v zimě v našich podmínkách dosti častá, je může zahubit. Sucho naopak snášejí poměrně dobře. Vzrostlé čilimníky, jež se plně ujaly, se zalévají pouze v době květu nebo při déletrvajícím suchu. Rostliny nesnášejí častější přesazování, protože jejich kořenový systém je málo větvený (to jest bez výraznějšího kořenového vlášení), a při přesazování se tudíž snadno poškodí. Na výživu nejsou náročné, hnojit se nemusí.
Čilimníky vyniknou na zahradě jako solitérní keře, které bohatě kvetou a které v zimě zaujmou zajímavým vzhledem. Ojíněné keře totiž vypadají jako skleněné fontány. Čilimníky se rovněž velmi dobře kombinují s jinými rostlinami, například s jalovci či nízkými formami tmavých jehličnanů. Ve společnosti bříz pak působí velice vzdušně a hezky doplňují také vřesovištní výsadby.
V dobrých podmínkách roste čilimník opravdu rychle, a koupíte-li keř s kořenovým balem, bez problémů se i ujme. Existuje několik druhů tohoto keře, které se od sebe liší vzrůstem a konečnou velikostí, a to dost podstatně. Vybrat si můžete keře rostoucí vzpřímeně či kulovitě, některé čilimníky mají převislé větve, jiné jsou nízké a široce rozložené a najdete i typ poléhavý (téměř plazivý).
Co se týče barev, jednobarevné čilimníky konkurují čilimníkům s květy dvou- i vícebarevnými a věřte, že je opravdu těžké se rozhodnout. Podobně obtížně budete hledat i stejný odstín jedné barvy u různých druhů čilimníku. Většina barevných variací byla vyšlechtěna u čilimníku raného a metlatého, ostatní typy mají květy žluté (různé odstíny), případně dvoubarevné (pavéza květu a křídla mají odlišné odstíny).
Nejdříve rozkvétá čilimník raný (duben až červen), těsně následuje čilimník metlatý. Poté keře kulovité a poléhavé spolu s plazivými, z nichž některé kvetou od června do srpna (čilimník rakouský). Pokud tedy budete mít na zahradě zástupce uvedených druhů, máte zaručeno, že vaše zahrada pokvete hodně dlouho.
Jak již bylo řečeno, čilimníkům vyhovují slunná místa, to je pro ně to pravé. Stínění nesnášejí. Ve stínu keře sice rostou, ale vytahují se a rozklesávají, v důsledku čehož jsou choulostivé na vítr. Bydlíte-li na větrném místě, mladé keře vyvažte (připevněte k opoře), než zesílí. Čilimníkům svědčí lehčí, písčitější půdy, křížence a kultivary pak pěstujte v normální, ale živnější půdě. Jestliže použijete při výsadbě trochu rašeliny, uděláte dobře. Keřům vadí vápno, jedná se tedy o rostliny vápnostřežné. Dobře snášejí sucho, naopak dlouhodobé přemokření vede téměř vždy k úhynu rostliny. Mladé čilimníky budou vděčné za zimní přikrytí chvojím. Na jaře odstraňte proschlé a namrzlé konce větví. Po odkvětu keř každoročně seřízněte, aby neztratil tvar. Na neoplocených pozemcích můžete mít problémy s vysokou zvěří, která si v zimním období při nedostatku potravy na čilimnících ráda pochutnává.
Pakliže chcete udržet čilimníky v dobré kondici a zajistit tak v dalším roce bohatou násadu květů, je nutný pravidelný řez, při němž se zkracují odkvetlé výhony asi o třetinu až polovinu. Nikdy však neřežte do starého dřeva, které již nedokáže zregenerovat.
Pokud chcete spíše stromek než keř, čilimníky vám to umožní. Stromkové čilimníky roubované na štědřenci koupíte v každém větším zahradním centru. Stromek lze pěstovat ve větší nádobě v dobré půdě a na slunném místě. Na zimu ho pak raději ukliďte do místnosti, ve které nemrzne. U kupovaných stromků je korunka už vytvarovaná, tudíž postačí probrat na jaře poškozené a proschlé konce větviček. Do nádob můžete vysadit i některé keřové čilimníky menšího a úspornějšího vzrůstu.
Chcete-li si čilimník naroubovat sami, použijte jako podnož zmíněný štědřenec, na nějž v požadované výšce roubujete na kozí nožku. K roubování se nejvíce hodí čilimník purpurový nebo jeho odrůdy.
Namnožit si čilimník výsevem je jednoduché: semena přezimovaná v suchu vysejte buď v březnu do misek, nebo v květnu přímo na záhony. Když si semena z lusků neposbíráte, časem se stejně několika semenáčků dočkáte.
Čilimníky lze rozdělit například podle tvaru do několika skupin (skupiny pochopitelně zahrnují více druhů, než se zde uvádí). Každý ze zmíněných čilimníků má obvykle několik barevných kultivarů.
MÍRNĚ PŘEVISAJÍCÍ – čilimník raný (Cytisus praecox) má polokulový tvar a husté metlovité větve, jejichž konce převisají. Dorůstá obvykle do výšky kolem 1,5 m. Čilimník raný kvete od konce dubna do června žlutě. Krásný, jasně žlutý je kultivar Lena, zlatožluté květy má kultivar Allgold. Bílou barvu najdete u kultivaru Albus s poněkud vzpřímenějším růstem. Pro ty, kteří dávají přednost červené barvě, je ideální kultivar Hollandia. Zde můžete vidět čilimník raný.
VYSTOUPAVÝ, VZPŘÍMENĚ ROSTOUCÍ – čilimník metlatý (Cytisus scoparius) má méně listů a je vysoký cca 2 m, avšak některé kultivary mohou být i o polovinu nižší. Čilimník metlatý je jedovatý. Krémově žlutou barvu má kultivar Moonlight, zatímco kultivar Daisy Hill má květy dvoubarevné, a sice žlutočervené. Existují i čilimníky kvetoucí růžově, například kultivar Gloria. Zde můžete vidět čilimník metlatý.
KULOVITÝ, VZPŘÍMENÝ – čilimník štírokvětý (Cytisus emeriflorus) bohatě větvený i olistěný keř. Tento druh čilimníku je o něco nižší, většinou nepřesáhne 1 m výšky. Zde můžete vidět čilimník štírokvětý.
PLAZIVÝ, ŠIROCE ROSTOUCÍ – čilimník chlupatý (Cytisus hirsutus) dorůstá do výšky 0,5 m a šířky přes 2 m. Zde můžete vidět čilimník chlupatý.
PŘITISKLÝ, AŽ PLAZIVÝ – čilimník poléhavý (Cytisus decumbens) tento keř měří maximálně 20 cm. Hodí se na skalky, zídky a lze ho využít i jako půdokryvnou rostlinu, neboť dorůstá do šířky až 2 m, a to na každou stranu. Zde můžete vidět čilimník poléhavý.
Čilimník na kmínku
Cytisus Windlesham Ruby
Jedná se o stromkovou variantu keře. Čilimník na kmínku má zpravidla 1 m vysoký kmínek (může být i vyšší), na kterém se nachází koruna. Je to poměrně nenáročný keř, jejž na jaře zdobí záplava nápadných růžovopurpurových květů. Čilimník roste vzpřímeně a bohatě a dosahuje výšky cca 1,2–2 m. Nemá zvláštní nároky na půdu, spokojí se s běžnou, dostatečně propustnou zahradní zeminou. Pro bohatý růst a květ je dobré čilimník po odkvětu zastřihnout. Nemá však rád řez do starého dřeva. Rovněž nesnáší přemokření, jedná se spíše o suchomilnou rostlinu.
Keř je vysoký 30–200 centimetrů. Větví se u země a jeho větve jsou oblé, přitiskle chlupaté či olysalé. Listy má 3četné, přitiskle chlupaté a řapíkaté, lístky pak krátce řapíčkaté, eliptické nebo obvejčité, při sušení černající. Hrozen je 10–30 cm dlouhý, s nejméně 15 květy, které měří asi 1 cm a mají žlutou barvu. Čilimník černající kvete od května do srpna.
Vyskytuje se na okrajích lesů a křovin, dále ho najdeme ve světlých a suchých lesích, na skalnatých, kamenitých či málo zarostlých svazích, v lomech, podél cest, v půdách kamenitých nebo písčitých, mělkých, sušších, až svěžích, nedusíkatých.
Čilimník černající představuje zřejmě mírně toxickou rostlinu, jež obsahuje řadu alkaloidů (kalykotomin, trigonellin, cytisin, anagyrin, spartein) a alkaloidní aminy (epinin).
Čilimník lena má fantastické zbarvení. Zvenčí je barva měkce červená, vnitřek květu je zlatožlutý. Barevná kombinace působí výrazně a díky teplým tónům i příjemně. Keř kvete od první poloviny května přibližně jeden měsíc. Listy jsou sytě zelené, opadavé, drobné a měří do 2 cm. Větvičky jsou zelené po celý rok.
Čilimník lena vytváří hustý keř dosahující výšky i šířky cca 1,2 m. Aby každý rok bohatě kvetl a měl hezký tvar, doporučuje se jej po odkvětu zastřihnout. Na začátku června zakraťte odkvetlé výhony o 1 až 2 třetiny. Čilimník nemá rád silný řez do staršího dřeva, takže pokud budete chtít zachovat kompaktní keř, střihejte ho každoročně pouze do loňských výhonů. Nestříhané rostliny vyholují spodní větve a hodí se do přírodně laděných zahrad.
Lena nesnáší přílišné množství vody, jedná se spíše o suchomilnou rostlinu. Jeho květy mají pestré zbarvení, hodí se proto mezi celozelené keře a jehličnany, které na přibližně měsíc nápadně oživí. Potřebuje plné slunce a mírně kyselou, živnou zem. Keř je plně mrazuvzdorný do cca –27 °C.
Čilimník řezenský má podobu keře bez trnů, jenž dorůstá do výšky 0,1–1,5 m. Větve jsou poléhavé nebo vzpřímené nebo metlovité, v mládí přitiskle ochlupené. Listy jsou 3četné, řapíky ochlupené a dlouhé 1 cm. Vlastní lístky mají obvejčitý, až kopinatý tvar, délku 0,7–2,5 (i 3,5) cm a šířku 3–6 (i 9) mm. Kvete oboupohlavními žlutými dvoucentimetrovými květy ve skupinách 1–3 (i 6) kusů v období od dubna do června. Plodem je plochý podlouhlý hnědý přitiskle ochlupený lusk, který měří 2–3,5 cm a má mnoho hnědých lesklých semen. Tento čilimník patří mezi vzácnější druhy.
Vyhovují mu travnaté nebo kamenité suché křovité stráně, louky nebo řídké okraje lesů.
Také čilimník bílý je beztrnný keř, který dosahuje výšky 20–60 cm. Větve má poléhavé nebo vystoupavé a přitiskle ochlupené. Listy jsou ochlupené a 3četné, vlastní lístky pak dlouze obvejčité, eliptické, až kopinaté, dlouhé 1–3 cm a široké 0,5–1,2 cm. Spodní strana je šedozelená. Má 1–2 cm dlouhé, přitiskle ochlupené řapíky. Kvete v období června a července bílými nebo nažloutlými květy, jež jsou uspořádány v 3–8květých (i 12) strboulech.
Plodem je čárkovitě kopinatý lusk o délce 2–3 cm a šířce 5–6 mm, který obsahuje hnědá lesklá semena. Tento čilimník patří mezi ohrožené druhy.
Čilimníku bílému vyhovuje teplo, plné slunce a sušší hlinité či jílovité půdy bohaté na živiny. Roste na křovinatých stráních, okrajích lesů nebo světlinách (prosvětlenější místo v lesním porostu). Je odolný vůči suchu.
Zde naleznete bylinky, které pomáhají na astma. Jejich využití je samozřejmě rozsáhlejší, ale my se zde budeme věnovat především jejich působení na astma.
Patří mezi vytrvalé bylinky, má podobné květy jako máta. Snižuje histamin, je tedy vhodná při léčbě alergií a astmatu.
Použití: Pro léčivé účinky se používají kořeny této rostliny. Užívá se ve formě tablet nebo prášku.
Angínovník čínský (Belamcanda chinensis)
Je známý pod čínským názvem She Gan. Patří mezi léčivé bylinky, přičemž hlavní léčivou částí je oddenek. Léčí bolesti v krku, kašel, astma.
Použití: Z angínovníku si můžete připravit odvar, který pomáhá u výše zmíněných zdravotních obtíží. Doporučené dávkování je od 5 do 10 gramů (jedna čajová lžička) v odvaru. Vzhledem ke své mírně toxicitě se nedoporučuje pro děti ani těhotné ženy.
Listy angínovníku lze také žvýkat jako lék proti respiračním onemocněním a bolesti v krku. Žvýkejte maximálně půl minuty a rozžvýkaný list nepolykejte, ale vyplivněte.
Z angínovníku si můžete připravit rovněž kloktadlo jako pomoc při bolestech v krku – jednu čajovou lžičku pokrájených lístků nechte 15 minut louhovat ve 200 ml vroucí vody.
Bakopa drobnolistá (Bacopa monnieri)
Je tropická rostlina. Léčí astma, bronchitidu a alergie.
Použití: Obvykle se bakopa užívá nastrouhaná jako koření nebo ve formě kapslí.
Čechřice vonná (Myrrhis odorata)
Je vytrvalá rostlina patřící do čeledi Apiaceae. Nyní opomíjená, tradičně byla používána k léčbě kašle, astmatu a dušnosti. Hlavní účinnou složkou v čechřici je esenciální olej, který obsahuje anetol, seskviterpeny a flavonoidy. Právě anetol je zodpovědný za výraznou chuť anýzu a vůni rostliny.
Použití: Pro lékařské účely se používají listy, kořeny i semena rostliny.
Česnek medvědí (Allium ursinum)
Pomáhá proti chřipce i astmatu.
Použití: V léčitelství se využívá jako doplněk stravy pro zlepšení trávicího ústrojí, krevního oběhu nebo jako prevence proti nachlazení a astmatu.
Devětsil lékařský (Petasites hybridus)
Pro léčebné účely se používá především oddenek. Ten se suší asi při 40 °C. Oddenek je nutné od rostliny oddělit před jejím rozkvětem. Mírní astma. Rostlina vydává nežádoucí pach, který může vyvolat u některých lidí nevolnost.
Použití: Používá se jako nálev při léčbě astmatu. Lze používat dlouhodobě.
Divizna velkokvětá (Verbascum densiflorum)
Podporuje vykašlávání hlenu. Tlumí křeče průdušek. Pomáhá při astmatu.
Použití: Pro léčebné účely se využívá hlavně květ divizny, případně její listy. Divizna se podává ve většině případů vnitřně v podobě čaje, jako odvar z květů či listů.
Heřmánek pravý (Matricaria chamomilla)
Heřmánek má všestranné využití. Pomáhá i od bronchiálního astmatu.
Použití: Heřmánkový čaj pomůže především v době nachlazení nebo při chorobách horních cest dýchacích.
Chvojník čínský (Ephedra sinica)
Je v tradiční čínské medicíně, kde má své hojné využití, označován jako „ma huang“. Používá se jako lék na astma.
Použití: V bylinné medicíně se využívají stonky a větvičky rostliny. Používá se v různých formách, nejčastější je vysušená bylinka ve formě prášku. Při přípravě čaje produkuje bylinka největší množství efedrinu po dobu 2 hodin.
Pozor! Dávka chvojníku by neměla překročit 8 mg na porci, užívá se až po 6 hodinách a nesmí přesáhnout 24 mg denně. Chvojník je stimulant, který ovlivňuje srdce, krevní oběh a centrální nervový systém.
TIP: Je vhodný i pro redukci váhy!
Jinan dvoulaločný (Ginkgo biloba)
Potlačuje alergické reakce a astma.
Použití: V současnosti se přípravky s obsahem účinných látek dostávají i na český trh, kde jsou k dostání v různých formách.
Kohoš žluťuchovitý (Caulophyllum thalictroides)
Používá se při kašli a astmatu.
Použití: V bylinné medicíně se využívají kořeny a oddenky. Kořen může dráždit sliznice a listy a stonky mohou způsobit podráždění kůže. Nesmí jej používat těhotné ženy, vyvolává kontrakce a poškození plodu.
Kopytník evropský (Asarum europaeum)
Používá se k léčbě bronchitidy, laryngitidy a silikózy. Léčí kašel související s kouřením. Je účinný i při léčbě astmatu.
Použití: Pro léčebné účinky se využívá zejména podnož, ale do jisté míry lze použít také listy. Nadzemní části rostliny jsou obvykle sbírány v květnu až v červnu, zatímco podnož se sklízí v srpnu. Celý rostlinný materiál by měl být vyčištěn a vysušen na vzduchu ve stínu. Sušená, prášková bylina má hořkou chuť. Dnes se bylinka většinou používá jako vyčištěný a standardizovaný suchý extrakt ve formě tablet, protože samotná suchá bylina je docela toxická.
Kozí brada luční (Tragopogon pratensis)
Používá se také jako účinný prostředek při astmatu a problémech s dýchacími cestami.
Kořen: Kořen mívá poněkud hořčejší chuť, jeho šťáva je vhodná především na problémy spojené s dýchacím ústrojím. Kořen je možné i uvařit a jíst ho například místo zeleniny.
Lesklokorka lesklá (Ganoderma lucidum)
Má hojivý účinek na plíce (proto je vhodná pro pacienty s astmatem a jinými respiračními onemocněními).
Použití: Lesklokorku můžeme koupit v sušených, koncentrovaných tabletách, kapslích, nebo dokonce i jako extrakt. V jakékoliv z těchto forem může být lesklokorka použita jako výživový doplněk. Doporučená dávka při použití lesklokorky jako doplňku stravy je 150 až 900 mg, jestliže se užívá ve formě tablet nebo kapslí, nebo 1,5 až 9 gramů v sušené podobě. Ojediněle byly hlášeny nežádoucí účinky, kdy někteří lidé užívající tuto houbu po dobu několika měsíců pocítili sucho v ústech, závratě, žaludeční nepohodlí nebo krvácení z nosu.
Lípie sladká (Lippia dulcis)
Léčí projevy astmatu, bronchitidy, černého kašle a dalších respiračních onemocnění.
Použití: Z rostliny se používá pryskyřice, která se získává řezy v kořenech. Používá se jako lék.
Lišejník islandský (Cetraria islandica)
Usnadňuje vykašlávání hlenu, používá se při léčbě bronchitidy a astmatu.
Použití: Nejčastěji se z něj připravuje čaj, odvar a tinktura.
Lobelka nadmutá (Lobelia inflata)
Je bylinka, která se používá k léčbě astmatu, bronchitidy a černého kašle. Je účinná při léčbě alergií.
Použití: Podává se ve formě tinktury jako tekutý extrakt. Jako sušená bylina se používá k přípravě čaje. Z lobelky se připravují také kapsle.
Ločidlo čertovo lejno (Ferula assa-foetida)
Používá se na úlevu od astmatu. Jedná se o tvrdou pryskyřičnou gumu.
Použití: Prodává se ve formě jemně mletého prášku jako doplněk stravy.
Mateřídouška obecná (Thymus vulgaris)
Pomáhá při chřipce, kašli, astmatu i bronchiálním kataru.
Použití: Mateřídouškový čaj je výborný na astma pro děti.
Postup: Lžičku sušené natě mateřídoušky přelijeme šálkem vroucí vody, necháme 15 minut louhovat, scedíme a podáváme dítěti jednou denně, nikoliv však dlouhodobě.
Mučenka pletní (Passiflora incarnata)
Je tropická rostlina užitečná rovněž ke zmírnění příznaků astmatu.
Použití: Využívá se celá rostlina, a to v čerstvé i sušené podobě.
Osladič obecný (Polypodium vulgare)
Usnadňuje odkašlávání, odhleňuje, léčí kašel, pomáhá při léčbě astmatu a bronchitidě, odstraňuje chrapot z nastydnutí, pomáhá léčit zánět průdušek.
Použití: Z osladiče obecného se vyrábí tinktura. Při užívání osladiče je nutné striktně dodržovat předepsané denní množství, jinak hrozí předávkování, které může mít velmi vážné následky. Dále se léčivka používá ve formě prášku, jeden až dva gramy denně, anebo v podobě nálevu. V současnosti se používá především v lidovém léčitelství.
Pastala rozprostřená (Turnera diffusa)
Je známější pod jménem damiána. Snižuje projevy astmatu.
Použití: Z rostliny se používají hlavně listy. Nejčastěji se tato bylinka pije ve formě čaje.
Pilát lékařský (Anchusa officinalis)
V lidovém léčitelství se mimo jiné dlouhodobě používá při léčbě astmatu.
Postup tinktura: Nať se natrhá na menší kousky, zalije se minimálně 40procentním alkoholem – a tinktura je na světě! Takto vyhotovená směs se nechá po dobu jednoho týdne odstát, poté se slije do menších lahviček, již ale bez natě, a takto připravenou ji můžeme užívat.
Postup nálev: Zalijte kávovou lžičku této bylinky horkou vodou, nechte až půl hodiny louhovat a poté výluh podávejte třikrát denně na polévkové lžíci.
Postup šťáva: Pro přípravu šťávy se používá kvetoucí nať – stejně jako u přípravy tinktury. Nať je nejdříve potřebné pomlít a následně z ní vymačkat šťávu. Takto připravená šťáva mívá výraznější účinky než již zmiňovaný nálev. Nevýhodou ale je, že šťávu lze pít pouze čerstvou, nelze ji připravovat na několik dní dopředu.
Podběl lékařský (Tussilago farfara)
Pomáhá proti kašli. Podpůrný při bronchitidě, astmatu.
Použití: Používá se květ a listy jako droga při vnitřním i zevním užití. Vnitřně jako čajový odvar.
Rozrazil lékařský (Veronica officinalis)
Hojně se vyskytující bylina, která má příznivé účinky při léčbě chrapotu, kašle a astmatu.
Použití: Při kašli usnadňuje vykašlávání, neboť napomáhá rozpouštění hlenů. Velmi dobře působí také při léčbě tuberkulózy a astmatu. Rozrazil nemá žádné vedlejší účinky, lze jej užívat dlouhodobě. Je však třeba dbát na dodržení doporučené denní dávky, která je 5 gramů.
Rýmovník (Plectranthus argentatus)
Je fantastická rostlina, patří však mezi bylinky, které nelze sušit, protože obsahuje hodně vlhkosti. Pokud si chcete úrodu rýmovníku zachovat pro pozdější použití (například v zimě), zkuste bylinku raději zmrazit než usušit. Zmírňuje projevy astmatu.
Postup sirup: 30 lístků rýmovníku a 1 citron dáme do hrnce a zalijeme 1,5 l vroucí vody, aby vše bylo ponořené. Necháme odstát do druhého dne. Druhý den přecedíme, přivedeme k varu, přidáme cca 1 kg cukru a vaříme, dokud se nám nebude zdát sirup dost hustý. Počítejte přibližně s hodinou času. Sirup ještě trochu zhoustne chladnutím. Ještě horký sirup nalijeme do čistých skleniček, zavíčkujeme, otočíme dnem vzhůru cca na 5 minut, poté obrátíme a necháme zcela vychladnout. Uchováváme na chladném místě, po otevření raději v ledničce. Uzavřený nám vydrží až 2 roky.
Řeřicha setá (Lepidium sativum)
Je bylinka, která má spoustu zdravotních přínosů. Mimo jiné minimalizuje symptomy astmatu, zlepšuje funkci plic u lidí trpících astmatem.
Postup: Smíchejte řeřichu s medem – řeřicha působí jako expektorans (usnadňuje vykašlávání).
Topolovka růžová (Alcea rosea)
Používá se při léčbě horních cest dýchacích, napomáhá problémům s odkašláním, rozpouští a uvolňuje hleny a také léčí astma.
Použití: V současné době se používá v lidovém léčitelství pro nejrůznější odvary, čaje, sirupy a kloktadla. Topolovka růžová se rovněž hojně využívá k omývání pokožky pro zmírnění ekzémů a akné.
Zběhovec plazivý (Ajuga reptans)
V lidovém léčitelství se používá na astma, proti bolestem v krku nebo proti chrapotu. Je skvělým pomocníkem při zánětu průdušek, kašli i chrapotu.
Postup: 5 dílů zběhovce, 5 dílů řepíku, 4 díly podbělu, 4 díly plicníku, 4 díly rozrazilu, 3 díly květu černého bezu, 3 díly fenyklových semínek. Lžíce směsi se přelije 3 dl vřelé vody a nechá se zhruba 15 minut louhovat. Čaj se následně pije dvakrát denně.
Zaplevanka rozkladitá (Grindelia robusta)
Léčí astma a bronchiální stavy. V bylinné medicíně se používají sušené nadzemní části rostliny, které se sbírají ještě před otevřením květových pupenů, poté se suší co nejrychleji na slunci.
Postup tinktura: Ve formě tinktury se užívají 1–2 ml třikrát denně. Pozor na předávkování. Pokud se užívá ve velkých dávkách, může způsobit podráždění žaludku nebo ledvin. Pro účely vnitřního použití by měla být rostlina konzumována pod vedením a dohledem kvalifikovaného poskytovatele zdravotní péče.
Postup nálev: 1 čajová lžička sušené byliny se přelije 1 šálkem převařené vody. Poté se nechá luhovat deset až patnáct minut. Nálev by měl být konzumován třikrát denně.
