Čepička na hlavičku o obvodu 50 cm. 50 : 3,14 = 15,9. Potřebujeme tedy placku o průměru 15,9 cm plus minus 1 cm.
Vysvětlivky:
ř. o. = řetízkové oko
dl. sl. = jeden dlouhý sloupek do jednoho očka
2x dl. sl. = dva dlouhé sloupky do jednoho očka
Postup:
Uděláme si 6 ř. o., která spojíme pevným okem do kruhu.
1. řada: Do kruhu uděláme 2 ř. o. a 17 dl. sl., to je dohromady s 2 ř. o. 18. Řadu ukončíme pevným okem.
2. řada: Ve druhé řadě děláme 1 dl. sl., 2x dl. sl., 1 dl. sl., 2x dl. sl., opakujeme až do konce řady. Řadu ukončíme pevným okem.
3. řada: Opět začneme na 2 ř. o. a děláme 1 dl. sl., 1 dl. sl., 2x dl. sl., 1 dl. sl., 1 dl. sl., 2x dl. sl., opakujeme až do konce řady. Řadu ukončíme pevným okem. Tak jako ve 2. řadě pícháme dl. sl. hned do prvního oka a taky do posledního.
4. řada: Začneme 2 ř. o. a dále děláme 1 dl. sl., 1 dl. sl., 1 dl. sl., 2x dl. sl. tak, že stále opakujeme 1, 1, 1, 2, 1, 1, 1, 2 až na konec řady. Řadu ukončíme pevným okem.
5. řada: Začneme 2 ř. o. a děláme 1 dl. sl., 1 dl. sl., 1 dl. sl., 1 dl. sl., 2x dl. sl. tak, že opakujeme 1, 1, 1, 1, 2, 1, 1, 1, 1, 2 až do konce řady. Řadu ukončíme pevným okem.
6. řada: Začneme 2 ř. o. a děláme 1 dl. sl., 1 dl. sl., 1 dl. sl., 1 dl. sl., 1 dl. sl., 2x dl. sl. tak, že 1, 1, 1,1, 1, 2, 1, 1, 1, 1, 1, 2 opakujeme až na konec řady. Řadu ukončíme pevným okem.
7. řada: Začneme 2 ř. o. a děláme 1, 1, 1, 1, 1, 1, 2, 1, 1, 1, 1, 1, 2 – 6x uděláme po 1 dl. sl. a jednou 2x dl. sl., opakujeme až na konec řady. Řadu ukončíme pevným okem.
8. řada: Začneme 2 ř. o. a děláme 1, 1, 1, 1, 1, 1, 1, 2, 1, 1, 1, 1, 1, 1, 1, 2 tak, že 7krát po 1 dl. sl. a 2 dl. sl. Opakujeme až do konce řady. Řadu ukončíme pevným okem. Když se podíváme, vytvořili jsme placku o průměru skoro 15 cm. Jelikož děláme čepičku pro hlavičku s obvodem 50 cm a 50 : 3,14 = 15,9 cm, tak potřebujeme ještě kousek větší placku, ale pokud v další řadě budeme přidávat tak, jak by se v další řadě dle úvodního návodu mělo, byla by už placka moc velká, takže přidáváme pouze do každého třetího zdvojeného dl. sl. z předchozí řady.
9. řada: Opakujeme 8. řadu.
10. řada: Je už bez přidávání, jen po 1 dl. sl. do každého očka. Budeme píchat stále do prvního, a to tak dlouho, až uvidíme, že se šev začne stáčet doprava. Až se tak stane, tak nepíchneme do prvního, ale naopak do posledního, čímž šev uhne doleva a zase budeme píchat jen do prvního. Nakonec necháme buď tak, jak skončíme, nebo uděláme obloučky. Vidíte, jak už se to krásně tvaruje? Ono se to bude mírně tvarovat už u té placky, ale jakmile uděláme první řadu bez přidávání, tak už se čepička bude krásně tvarovat. Takto pokračujeme do požadované délky čepičky.
Pokud budeme dělat obloučky, ukončíme poslední řadu krátkým sloupkem a ne pevným okem.
Ukončíme krátkým sloupkem a ob dvě, tedy do třetího oka, uděláme 6 dl. sl.
Máme 6 dl. sl. a zase ob dvě, do třetího oka, uděláme pevné oko.
Jeden oblouček máme a budeme dělat další. Takto pokračujeme dále až do posledního obloučku, který ukončíme do krátkého sloupku, jímž jsme skončili poslední řadu.
Odřízněte honí část dýně se stonkem, řez veďte kolem stonku, nůž držte poněkud šikmo, aby budoucí čepička nepropadávala dovnitř, ale zachytila se na kónickém okraji. Otvor musí být dostatečně velký, kvůli snadnému vydlabávání i pozdějšímu vkládání svíčky. Odříznutou část očistěte od semínek a odložte. Později bude tato část sloužit jako poklička. Důkladně vydlabejte lžící semínka a obsah dýně. Nejprve si připravte šablonu. Vzory šablon jsou ukázány níže. Vytiskněte požadovaný motiv a vystřihněte šedé části obrázku. To jsou ty části, které jsou následně z dýně vyřezány.
Šablonu přilepte po krajích lepicí páskou na dýni a obkreslete motiv. Použít k tomu můžete fix nebo si obrysy označte vypícháním hřebíkem či špejlí.
Opatrně ostrým nožem vyřežte vyznačené otvory. Ořezané plochy můžete natřít vazelínou – zabráníte tak rychlému vysychání krajů.
Inspirací a rádcem vám může být instruktážní video, které k dispozici v několika verzích, můžete je vidět zde: video jak vyřezat dýni.
čepička – srostlé korunní plátky, při kvetení odpadávají
sprchávání – jev, kdy některé kvítky nejsou opylené
auxin – fytohormon řídící prodlužovací růst
interkostální chloróza – pletiva listové čepele ztrácejí chlorofyl kromě hlavních cévních svazků a jejich bezprostředního okolí, zabarvování do žluta nebo do červena
úlet – odborný výraz pro poškození rostlin při aplikaci chemických látek na jiné parcele, často s odlišnou pěstovanou kulturou
Furunkl a karbunkl se řadí k hnisavým onemocněním kůže a menších žlázek (vlasové, chlupové, potní, mazové atd.).
Příčiny
Toto onemocnění obvykle způsobují mikroby (stafylokoky, streptokoky). Mikroby se do kůže dostávají v případě, že je nějak poškozená, nebo je lidský organismus oslabený, a tak kožní bariéra není tak silná. Důležité také je, aby správně fungoval imunitní systém, pokud by nebyl v pořádku, mohlo by se stát, že by absces hrozil po každém poranění kůže, ať už by to byl sebemenší škrábanec. Obvykle se projevují tak, že na kůži vznikne hnisavý vřídek, který bývá na dotek bolestivý. Je důležité ho ale nepodceňovat, protože i tento miniaturní útvar může vyvolat celkové onemocnění organismu. Furunkl nejčastěji postihuje osoby, jejichž kvalita kůže je výrazně snížená, ať už kvůli nějakému onemocnění, nebo špatné hygieně. Mohou se také vyskytnout u osob trpících sníženou obranyschopností lidského těla v důsledku cukrovky, nádorových onemocnění, užívání léků atd.
Bakterie obvykle vnikne do vlasového (chlupového) míšku, nebo do mazové žlázky a způsobí tam zánět, který se projeví vznikem červeného uzlíku v okolí daného chloupku / vlasu. Tento uzlík je navíc bolestivý a teplejší na dotek. Zánět se obvykle začíná dále šířit a v jeho středu se tvoří hnis, který se projevuje tak, že na kůži dochází ke zbělení obsahu uzlíku. Uzlík se právě tvorbou tohoto hnisu neustále zvětšuje a zároveň se hnis stále přibližuje k povrchu kůže. V řadě případů nakonec praskne a hnis tak volně odtéká pryč z těla. K protržení kůže ale nemusí dojít vždy, někdy si tělo se zánětem poradí samo bez toho, aby byl furunkl protržený.
Člověk nemusí mít na těle jen jeden tento vřídek, u lidí trpících chronickými onemocněními se jich nachází více, pokud by došlo k tomu, že by jich bylo více na jednom místě (například na šíji) a postupně se furunkly slily v jeden bolestivý uzel, jedná se již o karbunkl.
Vzniku tohoto typu abscesu se dá zabránit dodržováním preventivních opatření:
nosit čisté a volné oblečení,
pravidelně se mýt,
nedráždit a nezraňovat pokožku,
při poranění kůže ránu vydezinfikovat,
přijímat dostatek minerálů a vitamínů,
při onemocnění respektovat pokyny lékaře.
Léčba
Není třeba běžet k lékaři okamžitě, jen co se na těle objeví jeden malý vřídek. Obvykle se lékařská pomoc má vyhledat v případě, že se vřídek zvětšuje, je velmi bolestivý, člověka obtěžuje při každodenních činnostech a nezabírají na něj žádné „babské rady“. Mezi ně patří přikládání teplého obkladu, který pomůže tomu, aby se hnis přiblížil vrcholu kůže a vznikla tak hnisavá čepička, hnis z ní se pak pomocí teplých obkladů provalí ven. Teplé obklady se doporučuje provádět čtyřikrát denně a měly by trvat zhruba půl hodiny. Za tu dobu by se mělo být dané místo stále teplé a nesmí vychladnout. V žádném případě by ale pacient neměl hnis z vřídku nijak vymačkávat, nebo vřídek propichovat. Hnis musí z těla odejít samovolně. Tyto způsoby by akorát do těla mohly zavést infekci.
Pacienti se v případě kožních abscesů obvykle obrací buď na dermatologa anebo na chirurga. Oba mohou pacientovi pomoci a obvykle zvolí stejný přístup, a tím je naříznutí vřídku a vypuštění hnisu ven. Jakmile je hnis venku, je třeba furunkl pořádně vydezinfikovat, aby se odstranila celá hnisavá tkáň a rána se mohla v pořádku zahojit. Součástí léčby jsou obvykle také antibiotika, která je třeba dobrat celá, aby se zabránilo tomu, aby se bakterie dostaly do krevního oběhu. Lékaři navíc nedoporučují pacientům, aby si sami odstranili obvaz a ránu vymývali. K tomu musí chodit na převazy, kde jejich zranění bude pod kontrolou odborníka. Sami si ránu mohou pacienti vymývat až se svolením lékaře.
U některých pacientů dochází k neustále recidivě, která může být způsobená sníženou obranyschopností. V takovém případě mohou pomoci antibiotika, je tedy nutné vyhledat lékařskou pomoc.
Seboreická dermatitida (seboreický ekzém, seborea) je často se vyskytující vleklé onemocnění, které pacientům dlouhodobě znepříjemňuje život. Někdy je mylně uváděn název seboroická dermatitida. Postihuje oblasti kůže s vyšším výskytem mazových žlázek. Příkladem je kštice, tváře, obočí, víčka, oblast za ušima a uši, hrudník, oblast mezi lopatkami a místa kožních záhybů. Kůže je zarudlá a nacházejí se na ní mastné šupiny až krusty, které místy splývají. V některých případech drobné šupinky mokvají a může docházet k jejich olupování (deskvamaci kůže).
Seboreickou dermatitidu řadíme mezi ekzematická onemocnění, ovšem nejedná se o alergickou reakci. Příčina není dosud zcela přesně známa. Svoji roli hraje genetika a i nadprodukce mužských pohlavních hormonů (takzvaných androgenů). Kvůli nim se onemocnění vyskytuje v určitých věkových skupinách, v dospělosti pak zejména u mužů.
Vyšší sklon k onemocnění mají osoby se zvýšenou činností mazových žláz, přičemž záleží jak na množství vyprodukovaného kožního mazu, tak na jeho jakosti. Čím je produkce kožního mazu vyšší, tím snáze se oloupané kožní buňky spojují v drobné lupy a trápí pacienta nepříjemným pocitem svědění. K onemocnění se často přidružuje kvasinková infekce.
Z dalších příčin můžeme jmenovat nadměrné pocení, nedostatečnou hygienu, špatné stravovací návyky, změny v metabolismu, poruchy nervového systému a v neposlední řadě také emoční či fyzický stres nebo klimatické podmínky.
Onemocnění se vyskytuje často v prvních 3 měsících života, kdy jsou mazové žlázy zvláště aktivní v důsledku nadměrné endogenní tvorby androgenů kůrou nadledvin. V období před pubertou je seboreická dermatitida vzácná. Znovu se objevuje v období dospívání, kdy se sebaceozní žlázy stávají opět aktivními.
Seboreická dermatitida u kojenců se objevuje (na rozdíl od atopické dermatitidy) většinou již v průběhu prvních čtyř týdnů života. Ve kštici se objevují ve frontální a parietální oblasti drobné žlutohnědé šupinky na bledě růžové spodině v rozsáhlých plochách. Jindy se vytváří nad velkou fontanelou popraskaný žlutošedý nebo žlutohnědý na pokožce pevně lpící nános mazlavých šupin, kterým „procházejí“ vlasy. Změny ve kštici označujeme souhrnným názvem „cradle cap“ (čepička z kolébky). Ze kštice se dermatitida často šiří na obočí a do střední části obličeje, kde vznikají ostře ohraničená světle červená ložiska, jež mají při olupování podobu jemných žlutavých mastných šupin. V závažnějších případech postihuje onemocnění intertriginózní lokalizaci (především plenkovou a tříselnou oblast, okolí pupku, oblast kožních řas − podpaží, krční rýhu a plochy za ušima), kde se tvoří infiltrovaná, ale nemokvající zarudlá „šupící se“ ložiska. Často se přidružuje kvasinková infekce. Projevy onemocnění lehce svědí.
K závažnějším formám onemocnění mají sklon děti uměle živené s nadváhou. Pokud se v plenkové oblasti objeví ostře ohraničená úporná splývající zarudlá ložiska s nánosy šupin, která nereagují na běžnou léčbu, mluvíme o takzvané plenkové psoriáze (plenková lupenka). Ta vzniká nejčastěji mezi 6. měsícem až 3. rokem života dítěte a odeznívá většinou až tehdy, když dítě přestane nosit pleny. Plenková psoriáza je pravděpodobně spíše ukazatelem dispozice k vulgární psoriáze nebo přímo jejím prvním projevem a lokalizace je dána trvalou traumatizací pokožky plenami (Koebnerův fenomen).
V dětství se projevy seboreické dermatitidy neobjevují nebo jen ve vlasaté oblasti hlavy, a to v takové formě, která je popsána dále u dospívajících, ale s lehčím klinickým průběhem. U školních dětí nacházíme někdy ve kštici ohraničená nezánětlivá olupující se ložiska, kdy se šupiny na kůži i ve vlasech střechovitě překrývají a vzhledem i barvou připomínají azbest nebo dermatomykózu.
V období dospívání se často u dívek i chlapců setkáváme se seboreickými šupinami a neostře ohraničeným erytémem různé intenzity v nazolabiálních a nazofacialních rýhách (rýhách kolem nosu a úst). Někdy pozorujeme zarudnutí a olupování, kdy se objevují nejprve malé šupinky, postupně však vznikají ostře ohraničená ložiska s výraznou tendencí ke splývání do větších chorobných ploch, někdy i se zarudnutím a infiltrací. Ložiska jsou pokryta nánosy mastných žlutavých šupin a často připomínají psoriázu, tedy lupenku (dermatitis seborrhoica psoriasiformis). Méně častá je dermatitis seborrhoica corporis, kdy na trupu a končetinách vznikají neostře ohraničená zarudlá „šupící se“ ložiska.
Zarudlá ložiska splývají do ploch, mohou mokvat a často dochází i k sekundární kvasinkové infekci. Velmi úporná forma seboreické dermatitidy, která často vzdoruje léčbě, může být přítomna u jiných lokalizací, ale může být i jediným projevem. Okraje očních víček jsou začervenalé, někdy s olupováním a přítomností krust. Subjektivně pacient cítí svědění, pálení, slzí a má pocit cizího tělesa v oku.
U kojenců řešíme často postižení vlasové části hlavy. Starším kojencům (od 6 měsíců výše) se předepisuje salicylový olej, který se nanáší na ložiska se šupinami alespoň 3 hodiny před mytím vlásků. Změkčené šupiny se pak vyčesávají jemným dětským kartáčkem a vymývají se dětským šamponem. Toto se provádí pouze 2x v týdnu, protože kyselina salicylová se dobře vstřebává do vlasové pokožky, a může tak dojít ke vstřebání takového množství, které je pro kojence toxické. Používá se proto krátkodobě.
Červen obvykle bývá příjemně teplý měsíc. Jak se v jeho průběhu daří révě?
V této době se révě daří tak výborně, že přichází do jedné ze svých nejdůležitějších fenofází – v červnu réva obvykle kvete. Na počátku kvetení, kdy je na květní latě rozkvetlých jen několik kvítků, je možné si prohlédnout, jak vlastně révový květ vypadá. Je celkem malý, asi tak půl centimetru, stále jen zelený a skládá se, stejně jako většina květů jiných rostlin, z pestíku, tyčinek a korunních plátků. Pestík je na vrcholu zakončen bliznou a je obklopen tyčinkami, vyrůstajícími z báze semeníku, jejichž počet může u různých odrůd být odlišný. Ale na rozdíl od jiných rostlin, které mají květ „ozdobený“ nejrůzněji tvarovanými korunními plátky nejpestřejších barev, květ révy je až do doby rozkvétání zakrytý zelenou čepičkou, kterou tvoří srostlé korunní plátky. Aby došlo k opylení, musí se vlastní rozmnožovací ústrojí nejprve „otevřít“ a to tak, že čepička od spodní strany semeníku „sroluje“ své korunní plátky a poté u většiny květů odpadne. Pyl v tyčinkách dozrává, uvolňuje se z nich a větrem je přenesen na bliznu. Ta se ovšem na přijetí pylového zrna připravuje. Na jejím povrchu se objevuje kapička sekretu, na kterou se pylové zrnko „přilepí“, aby zde vydrželo do doby, nežli pylová láčka začne prorůstat čnělkou do semeníku, kde dojde ke splynutí zárodečných buněk pylového zrna a semeníku. Protože tato „sexuální aktivita“ trvá několik hodin, slouží sekret na povrchu blizny k udržení pylového zrna na blizně.
Může se také stát, většinou tehdy, kdy je teplota v době kvetení vysoká, že některé čepičky zaschnou na pestíku dříve, nežli stačí spadnout a opylení proběhne vlastním pylem „pod čepičkou“. Zde je vidět kvetoucí květní lata:
A když je červen teplotně podprůměrný?
Réva je teplomilná rostlina, takže v této fenofázi má požadavky velké. Pro kvalitní odkvetení v přiměřeném čase (tato fenofáze obvykle trvá v rozmezí pěti až dvanácti dnů) je potřebná minimální průměrná teplota okolo 15 °C. Čím jsou teploty v době kvetení vyšší, tím rychleji odkvět proběhne. Při chladném počasí se kvetení může protáhnout na delší dobu a to ke kvalitnímu odkvetení neprospívá. V době kvetení škodí i voda, tedy dešťové srážky. Ty totiž spláchnou z blizny sekret i s pylem a k oplození vajíčka v semeníku nedojde. Tomuto jevu se říká sprchávání a jeho důsledkem jsou neopylené květy, které buď později opadají, nebo sice zůstanou na vytvářejícím se hroznu, ale dále nerostou, zůstanou malé. Takovýmto bobulím se říká partenokarpické, celé hrozny se označují jako „sprchlé“. Je nasnadě, že větší množství sprchlých hroznů významně sníží výnosy. Některé odrůdy mají větší „sklony“ (odborně se říká citlivost) ke sprchávání. Jsou to například odrůdy Svatovavřinecké, Neuburské, ale i Ryzlink rýnský. A ještě malou poznámku, kromě deštivého počasí v době kvetení existují další příčiny sprchávání, ale ty si necháme na později. Zde je vidět sprchlý hrozen:
A na co zaměříme v tomto měsíci své vinařské aktivity?
Některé zelené práce je za vegetace potřebné provádět opakovaně, jak jednotlivé letorosty přirůstají. Samozřejmě, že kvetení růst výhonů nezastaví, ty vlivem auxinu ve vrcholech směle rostou dál a rychle se prodlužují. Pro nás to znamená pokračovat v zastrkování do dvojdrátí (nebo vyvazování) těch letorostů, které, když jsme se této práci věnovali minule, nebyly dostatečně dlouhé a z dvoudrátí vlastní váhou vypadávaly. Je důležité při tom dodržet pravidlo, že je nutné nejprve zastrkávat do dolního dvoudrátí a teprve poté do horního. Také je dobré pamatovat na stejnoměrné rozložení vyrůstajících výhonů tak, aby byly vedeny pokud možno kolmo, aby biohmota keře byla dobře rozprostřena mezi dvoudrátími. Zde je fotografie, která ukazuje dobře zastrkané a rozprostřené letorosty v dvoudrátí:
Minule jsme si vysvětlili, že houbovým chorobám, obecně řečeno, se daří zejména za tepla a vlhka. Proto, abychom jim jejich vývoj pokud možno znesnadnili již předem, doplníme naši „provětrávací“ činnost v keřích o další zelenou práci: budeme vylamovat zálistky, po starovinařsku: fazochy. (Zahrádkáři totéž dělají u tyčkových rajčat, když odstraňují postranní výhony.) Je důležité fazochy vylamovat včas, dokud jsou v bylinném stavu. Pokud bychom vhodný termín zameškali a vylamovali je později, když už nejsou tak měkké, mohli bychom při jejich vylomení poškodit očka, která se během vegetace vytvářejí v úžlabí listů a ze kterých v následujícím roce budou vyrůstat letorosty.
Vylamují se všechny fazochy na letorostu?
To není nutné. Důležité je, aby hrozny rychle osychaly zejména v druhé polovině vegetace, kdy se mohou rozšiřovat houbové choroby, kterým stačí už jen dostatek srážek, a na teplotě nejsou závislé. Proto se zálistky vylamují především v „zóně hroznů“, přibližně v dolní třetině výhonů, tedy na částech letorostů, kde by fazochy jednak stínily hroznům a především odebíraly asimiláty potřebné pro vývoj hroznů. Na vyšších částech letorostů, kde již hrozny nejsou, se fazochy ponechávají, aby podpořily fotosyntézu, tedy tvorbu sacharidů. Pouze se zakracují jejich vrcholy, čemuž se budeme věnovat příště. Samozřejmě, že by narostlé fazochy (mohou dosáhnout délky a síly letorostů) neměly zastiňovat hrozny. Teď sice trošku předbíhám v čase, ale už nyní bych se měla zmínit, že u některých závěsných pěstitelských tvarů, jako je jednoduchá záclona nebo vertiko, je potřebné kromě zálisků zakrátit i hlavní výhony dříve, než u ostatních způsobů vedení a to už před kvetením! Koneckonců vzhled rozrůstajících se keřů Vám jistě napoví, že je potřeba s nimi něco provést, aby se nezahušťovaly.
